Jak se v Nebřežinech ledovalo

26. ledna 2014 Autor: PhDr. Jiří Svoboda Přečteno: 2 848x Rubrika: Jak šel život - nové!

(zatím nehodnoceno)

Ledaři v Plasích, foto z publikace Plasy - Život a práce ve fotografii, Plasy 2011

aneb Co už v Nebřežinech na řece nikdy neuvidíte.

Ptáte se proč? Jednak proto, že už se namísto říčního ledu v restauracích používají docela jiné chladicí technologie. A také proto, že hospoda u Rothů, v širokém okolí známá dobře vychlazeným plzeňským a plaským pivem (a také chytře propojená Řeznictvím a uzenářstvím Eduarda Rotha) už dávno neexistuje, takže neexistují ani ledaři.

Ledaře jsem jako kluk neměl rád. Začali obvykle někdy v lednu či v únoru. Na obecní tabuli „u fabriky“ se objevila vývěska, oznamující rodičům, že mají svým dětem zakázat na řece nad mostem bruslení či jiné hry, protože tam začíná ledování. A tak se v určený den na břehu objevila skupina mužů se sekerami, pilami, dlouhými tyčemi s kovovými háky a začali vysekávat či vyřezávat na řece kry, které tahali na břeh. Tam druhá skupina tyto ledové kry upravovala podle váhy: Pokud v daném roce byl na řece silný led, bylo jasné, že příliš velké kry vzhledem ke své váze by bylo obtížné naložit na vozy s korbou. Pak zapřáhli koně, přetížený vůz dovezli k hostinci a led házeli okénkem přímo do „ledové“ části sklepa pod šenkem. Ledování skončilo teprve tehdy, když byl sklep plný ledu. A sklep u Rothů prý byl vynikající. Led v něm vydržel až do parného léta.

Dospělí prý na ledování čekali obvykle rádi. Přes zimu bývalo v dělnických a zemědělských obcích mnoho nezaměstnaných a ti čekali na příležitost vydělat si pár korun, někdy prý dostávali za práci i poukázky na polévky či na chleba. Organizace ledování byla asi u všech hospod velmi podobná, rozdíly se objevovaly jen podle velikosti hospody a velikosti ledového sklepa. A také musím přiznat, že jsem mohl vhlédnout do tajů šenku a ledování jen na „naší“ (plaské) straně, hospody na oborské straně jsem vůbec neznal.

Po pravdě řečeno, ani nevím, proč jsme my kluci ledaře neměli rádi. Jednak asi proto, že na nás nepřátelsky pokřikovali kdykoli jsme se objevili na okraji vysekaných vodních ploch a vůbec nám nedovolovali přiblížit se. Zlobili jsme se také na hostinského, že nám nikdy nedovolil vstoupit do tajemného přítmí sklepa pod šenkem (co je zakázáno, tím více přitahuje). A přítmí tam bylo doslova, teprve v roce 1939 byly petrolejky nahrazeny elektřinou.

Když se nad tím zamyslím, zdá se mi, že ten neurčitý vztah mezi kluky a ledaři byl jen jakýmsi odrazem našeho pubertálního období. Tihle „dospěláci“ nám vlastně ani naše ledové poříční království nenarušovali. I v období ledování jsme mohli kdykoliv nasadit „šlajfky“ a prohánět se po řece od plaského jezu třeba až někam k dolnohradišťskému mostu (což by zvládli jen fyzicky zdatní jedinci).

Oproti tvrdě pracujícím ledařům jsme měli možnost a čas do detailu prohledávat tajemné úseky břehů, viditelné či přístupné pouze ze zamrzlé řeky. Nebo pozorovat, jak nad polozamrzlými úseky řeky nehnutě sedí na skloněné větvi skutečný říční démant – ledňáček a napjatě pozoruje proud kamenitého řečiště, aby se čas od času ponořil za svým úlovkem. Škoda, že ledňáčci obývají Střelu už jen ojediněle.

Foto: Publikace Plasy – Život a práce ve fotografii, Kolektiv pod vedením Petra Hubky, Plasy 2011