Záhada ztracených domů

7. září 2014 Autor: PhDr. Jiří Svoboda Přečteno: 3 288x Rubrika: Jak šel život - nové!

(3 hlasování)

Bylo to, tuším, někdy v posledním ročníku základky. Pan učitel Pešík v hodině dějepisu hovořil něco o sochařství a letmo se zmínil, že významný sochař Václav Levý se narodil v Nebřežinech, v domě č. 20 na levém břehu, poblíž jezu. A to byla silná káva!

Okamžitě se všech šest nebřežiňáků z této třídy spojilo tázavými pohledy – tady určitě něco nehraje. Pro jistotu jsme se odpoledne vydali na prohlídku terénu: na louce se samozřejmě nevyskytoval ani jeden domek, natož nějaké číslo popisné 2 či 20! A tak se vítězně čekalo na druhý den. O velké přestávce chodili všichni žáci v kruhu kolem velké chodby a uprostřed obvykle postával dozorující učitel. To byla ta správná doba k diskusi s příslušným učitelem.

Pan učitel Pešík byl nejen dobrým historikem, ale i výborným učitelem dějepisu – byl velice rád, když někdo z žáků projevil zájem o něco z historie. A naše parta spustila takovou palbu otázek, že žáci všech tříd byli udiveni co že se to děje. Ale pan učitel se jen krátce pousmál a zavedl nás do kabinetu, kam žáci vstoupili jen zřídka – nazýval se Učitelská knihovna. Přistoupil k jedné polici, neomylně sáhl na jakousi tlustou knihu a podal mi ji s příkazem „vrátíš ji do čtyř týdnů“. A ještě za mnou volal: Nejdříve si ji dobře prolistuj, tohle se nečte jako ty vaše „kovbojky“ a „indiánky“!

A tak jsem se poprvé setkal se jménem Václava Kočky a s jednou z jeho historických studií, nazvanou Dějiny politického okresu kralovického. Abych se přiznal: Prolistoval jsem některé stránky, dokonce jsem se drápkem zachytil u některých epizod historie naší vesnice (například jak po třicetileté válce zůstaly v obci jen dvě hospodářské usedlosti), ale v našem věku jsme měli docela jiné zájmy. Přesto jsme dešifrovali katastrofickou situaci roku 1872, při níž povodeň smetla most, mlýn, stodoly, domácí zvířata, desítky lidí a řadu domů, mezi nimi i dům č.p. 20, v němž původně bydlela i rodina Levých (naštěstí se už dávno, v roce 1822, odstěhovali do Kožlan). A zde nám tedy končí historie domů č.p. 2, 3, 16, 18, 19 a 20 na levém břehu řeky Střely, ale shodou okolností začíná nová historie domů s těmito popisnými čísly, ovšem na zcela jiném místě.

Obrovská povodeň měla zřejmě velký ohlas: Jednak u lidí i z velkého okruhu dalších obcí a jejich obyvatel, kteří postiženým zasílali peníze, potraviny a šatstvo. Ale nejdůležitější byla okamžitá reakce státu, který odkoupil pro novou výstavbu od Antonína Kožíška pozemky po levé straně silnice do Plas, jež poskytovaly záruku, že sebevětší povodeň jim nemůže škodit. Velký význam měla i desetiletá státní bezúročná půjčka postiženým, aby mohli začít budovat svůj nový domov. Dokonce se můžeme v některých materiálech dočíst, že stát půjčku ani nevymáhal a zbývající dlužné částky odepsal jako nedobytnou živelní pohledávku.

Nicméně výstavba nových domků se starými popisnými čísly začala okamžitě: Patrně podle jednotného stavebního plánu byly postaveny u silnice prvé dva domky – č.p. 3 dětí Žaloudkových (koncem 20. století patřící rodině Korbů), č.p. 19 Jana Cinka a Františka Křížka (až do současnosti patřící rodině Křížků).

V druhém pásmu západně od silnice dům č.p. 2 patřící Františkovi Nimbergrovi (později obývaný rodinou Holotových), č.p. 20 patřilo Petru Novému (později rodině Kryvošů), č.p. 16 patřilo Josefu a Václavovi Macháčkovým (později Antošovým) a na nejvyšším místě byl postaven dům č.p. 18, majitel František Daněk (později se stal majitelem Josef Klik).

Původně byly pravděpodobně všechny nové domky přízemní. Vchod do předsíně byl orientován na jih, vpravo i vlevo byla větší místnost, patrně s hliněnou podlahou. Předsíň pokračovala komorou, do které byla situována pec na pečení chleba. Její dno bylo na úrovni podlahy a pro pohodlné vložení pecnů chleba byla u otvoru do pece vykopána asi 60 cm hluboká jáma, v níž seděla či stála hospodyně, zpravidla obsluhující pec. V komoře bylo ještě dřevěné schodiště otevírající vstup na půdu. To muselo být pevné, protože tudy nosili například pytle mouky nebo obilí, obyčejně umístěné na půdě (pokud obyvatelé domku patřili alespoň mezi malorolníky a vlastnili nějaký ten ar půdy).

Od pece pokračoval na střechu komín, do kterého byla napojena kamna z obou místností. Na plánech nebo na seznamech obyvatelstva byla každá z obou místností označena termínem „byt č. 1“ nebo „byt č. 2“. A ještě si vzpomínám na něco typického pro půdu: Téměř každá půda měla v průčelí kulatý otvor, v němž byly za války v období státních svátků či jiných oslav umístěny prapory – červenobílý (český, bez modrého klínu) a prapor „Velkoněmecké říše“. Německé prapory byly přísně kontrolovány, a proto byly zpravidla na půdě stále připraveny k vyvěšení. Dokonce léta po ukončení války bylo možno ještě na půdách vidět odložené německé prapory.

Ještě jednu zajímavost můžeme shledat u každého domku: Vzhledem k tomu, že všechny parcely byly na půdním sklonu (od vrchu Špitál dolů ke korytu řeky), využili stavebníci možnosti pod západní světnicí (dnes bychom řekli „v suterénu“) vykopat a postavit menší chlév, ve kterém bývalo umístěno až 5 kusů dobytka nebo častěji menšího zvířectva, např. 1-2 krávy, koza, vepř. Postupně pak začala výstavba stodoly, kůlny, kurníku a pak dalších a dalších doplňků pro příjemnější život v Nebřežinech.

Dvě poznámky na závěr

Pan učitel Pešík měl samozřejmě pravdu s určením místa a čísla domu, kde se Václav Levý narodil. Ale s domem č.p. 20 v Nebřežinech, jak ho známe v posledních desetiletích, neměl tento vynikající sochař vůbec nic společného.

O Václavu Kočkovi jsem se zmínil zcela záměrně. Dlouho jsem nevěděl, že tento pán vlastně pracoval jako úředník, a přesto nám předal zajímavé historické dílo z našeho regionálního prostředí. Není divu, že je znovu vydáváno. Ve veřejné knihovně stojí za půjčení.