Dne 5.3.1935, po tříleté nezaměstnanosti, jsem byl přijat do práce v Horní Bříze jako zámečník opravář. Přijal mě tehdejší mladý mistr Antonín Honomichl a to na přímluvu mého i jeho kamaráda Pepy Holoty z Nebřežin (nade mlýnem). Pracoval jsem hlavně pro oddělení tzv. flísky – lisovny. Ta měla kromě mistrů svého skupinového vedoucího – parťáka Antonína Kroftu z Kaznějova, který byl ředitelstvím továrny – asi v létě 1941 ustanoven pro pobočný závod v Rakovníce mistrem a na jeho místo jsem byl ustanoven já. [Celý článek →]
Bylo to, tuším, někdy v posledním ročníku základky. Pan učitel Pešík v hodině dějepisu hovořil něco o sochařství a letmo se zmínil, že významný sochař Václav Levý se narodil v Nebřežinech, v domě č. 20 na levém břehu, poblíž jezu. A to byla silná káva!
Okamžitě se všech šest nebřežiňáků z této třídy spojilo tázavými pohledy – tady určitě něco nehraje. Pro jistotu jsme se odpoledne vydali na prohlídku terénu: na louce se samozřejmě nevyskytoval ani jeden domek, natož nějaké číslo popisné 2 či 20! A tak se vítězně čekalo na druhý den. O velké přestávce chodili všichni žáci v kruhu kolem velké chodby a uprostřed obvykle postával dozorující učitel. To byla ta správná doba k diskusi s příslušným učitelem. [Celý článek →]
Pro jednatřicetiletého Ladislava Výšku začínal poslední červnový den roku 1933 jako každý jiný. Domluvil se s kamarádem, že se spolu vypraví posekat trávu na horní část stráně na Panholci. A tak požádal rodiče, aby si vzali na starost rodinný, nepříliš výnosný obchůdek v domě č.p. 3, rychle se nasnídal, naklepal kosu, přibral si brousek a vydal se na cestu. Cestou kolem parketárny (klášterní rezidence) se ještě zastavil pro mladého, třiadvacetiletého Josefa Bejvančického, rovněž vyzbrojeného kosou a oba pokračovali s kosou na rameni v cestě. Černých mračen, která se hromadila nad údolím a vydávala stále větší hřmění, si příliš nevšímali. Ale sotva dorazili na vrchol stráně, spustil se hustý déšť, jeden blesk stíhal druhý a bouře jako by neměla konce. [Celý článek →]
Kdysi jsem se domníval, že život na vesnici v minulosti plynul volně, bez potřeby ho nějak časově vymezovat, že lidem stačilo takové to hrubé vymezení „od svítání do setmění“ a v tomto mezidobí se lidé podle svých potřeb volně pohybovali.
Samozřejmě, že tomu tak není! Přece každá činnost nějak navazuje na činnost ostatních a lidé si v některých dobách pomáhali s určováním času docela svérázně. Jakže to bylo například v minulém století v Nebřežinech? [Celý článek →]
aneb Co už v Nebřežinech na řece nikdy neuvidíte.
Ptáte se proč? Jednak proto, že už se namísto říčního ledu v restauracích používají docela jiné chladicí technologie. A také proto, že hospoda u Rothů, v širokém okolí známá dobře vychlazeným plzeňským a plaským pivem (a také chytře propojená Řeznictvím a uzenářstvím Eduarda Rotha) už dávno neexistuje, takže neexistují ani ledaři. [Celý článek →]
(léta 1940-1950, za války a těsně po válce)
Nově postavenou školu v Plasích (1934) si děti moc neužily. Brzy po obsazení republiky německou armádou byly do budovy umístěny oddíly Hitler-Jugend a české děti přestěhovaly své třídy do různých náhradních prostor, např. do restaurací, do konventa a podobně. Dokonce byla zkrácena výuka tak, že žáci chodili do školy jen občas, pro zadaná cvičení. Což nám, chlapcům, samozřejmě vůbec nevadilo a bez problémů jsme si našli řadu zajímavých činností, jež nám zejména příroda přímo nabízela: [Celý článek →]
Jak se mluvilo v Nebřežinech ve 40.-50. letech 20. stol.? Uvádíme dvě ukázky ve fonetickém přepisu:
– Hele Ando, gde si, vylez z tý stodoly a poť si chvíli sednout tudle pot blumu, neska je strašnej hic!
– Tak to du. Chtěla sem eště připravit žentour na večer, uš nemáme co kravam, ale rači to necham. [Celý článek →]
Pokud se někdo domnívá, že život na vesnici např. před sto lety musel být bez televizních seriálů a různých televizních dramatizací velice primitivní, má jen částečnou pravdu. Je otázkou, zda některé zájmové aktivity nepřinášely pro osobnostní rozvoj více, než dnešní pasívní sledování mnohých televizních pořadů. [Celý článek →]
Prohlížíme-li dnes některou ze skupinových fotografií členů Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) v Nebřežinech z roku 1929, stojíme před záhadou: Jak je možné, že v tak malé vesnici existovala jednota, v níž se zapojily do cvičení desítky dětí, mládeže i dospělých? Jak je možné, že tito členové DTJ, převážně z dělnických, relativně chudých rodin, obětovali i v období nezaměstnanosti peníze na jednotné cvičební úbory, na čestné vlajky, ale také na vybavení provizorní tělocvičny drahým gymnastickým nářadím? [Celý článek →]