Klukovské hry

(léta 1940-1950, za války a těsně po válce)

Nově postavenou školu v Plasích (1934) si děti moc neužily. Brzy po obsazení republiky německou armádou byly do budovy umístěny oddíly Hitler-Jugend a české děti přestěhovaly své třídy do různých náhradních prostor, např. do restaurací, do konventa a podobně. Dokonce byla zkrácena výuka tak, že žáci chodili do školy jen občas, pro zadaná cvičení. Což nám, chlapcům, samozřejmě vůbec nevadilo a bez problémů jsme si našli řadu zajímavých činností, jež nám zejména příroda přímo nabízela:

Chytání ryb

v řece na provizorní udice, nebo třeba pstruhů do rukou v nebřežinském (babinském) potoce.

Chytání raků,

např. v zátočině řeky asi 100 metrů po proudu od „skalky“, kde bylo mnoho kamenů a minimální hloubka. Stačilo sáhnout pod větší kámen a mnohdy se dařilo ulovit kořist přímo do ruky. Ale i rak se uměl bránit a někdy klepetem pěkně štípl. Výhodnější bylo zdvihnout či vyklopit placaté kameny a raději se nejdříve podívat, co je pod nimi.

Střelba z luku

Kvalitní luky se nejčastěji vyráběly z lísky. Stačilo zajít k Babiné do „lískové jámy“ a tam byl vždy dostatečný výběr prutů na luky i na šípy.

Luky se také vyráběly z per rozbitých deštníků. Šípy pro tyto luky se vyráběly ze špejlí: na špičku špejle se umístila „zátěž“ – namotal se drát, aby šíp udržoval správnou dráhu letu.

Putování po zamrzlé Střele,

nejčastěji směrem k Dolnímu Hradišti. Pokud někde nebyla řeka dostatečně zamrzlá, bylo třeba brusle odšroubovat a úsek překonat po břehu bez bruslí. Často se pod slabým ledem i někdo probořil a nebylo zrovna příjemné mít boty plné ledové vody a vracet se jeden až dva kilometry k domovu.

Sjíždění stohů

Některé stohy slámy na polích mimo vesnici byly poměrně vysoké a sjíždění po bocích stohů rovněž přinášelo vzrušení – zvláště když se o tom dozvěděl majitel stohu a šel si to s chlapci vyřídit.

Jízda na koních

Snem každého kluka bylo projet se „jako kovbojové“ na koních. A protože ve stanech na lukách byly po válce ubytovány stovky sovětských vojáků, kteří měli i stáda koní, bylo možné v podvečer zajít na louky pod mlýnem, kde vojáci obvykle pásli své koně. Když se někdy podařilo vojáky uprosit, umožnili nám sednout si na vybrané koně a – samozřejmě jen krokem – absolvovat cestu bez sedla až k mostu. Byl to nezapomenutelný zážitek a tito „jezdci“ dlouho vyprávěli o tom, jak se „tryskem řítili přes skály a různé překážky“ až do vesnice.

Organizované činnosti

A nelze opominout, že se kluci v této době účastnili i „organizovaných činností“. V neděli dopoledne se chodilo do Plas na radnici do veřejné knihovny. Byly tam např. knihy Zane Greye o životě kovbojů, knihy Karla Maye, Karla Čapka, ale vypůjčovali jsme si i školou doporučenou literaturu, byť ji mnozí pouze prolistovali. Někteří chodili „na housle“, nebo na cvičení na nářadí do hospodského sálu, na nácvik divadelních her, atd.

Handlování

Vyměňovaly se rodokapsy, čísla časopisu Mladý hlasatel. Zvláště atraktivní (a tajné) bylo po válce handlování se zbytky vojenské výstroje a výzbroje (přestože ta se měla odevzdávat na úřad). Mnoho kluků nějak získalo např. dýky, jež kdesi zůstaly po Hitler-jugend mládeži, ubytované ve škole. Často kluci na dýce předělali rukojeť se znakem hákového kříže, aby zbraň nepodléhala zákazu vlastnictví vojenských zbraní. Rovněž se upravovalo jejich zvláštní ostří – aby se mohl krájet třeba jen chleba, bylo nutné je přebrousit.

Sběr nábojnic a jiných „amerických“ materiálů

Jakmile někde proběhl útok hloubkařů nebo přeletěly svazy letadel, které shazovaly benzinové nádrže, různé konzervy apod., určitě se tam objevily party kluků z různých vesnic.

Jak se rozhodovalo o klukovských aktivitách?

Sešla se – např. pod mostem – parta kluků. Chvíli se jen tak sdělovaly novinky, často jen vybájené, např. kdo získal „dýku es-es“, kdo možná sežene automat (samopal) aj. Až někdo rozhodl: „A de se na špic!“ (Vrch nad domem p. Páva či Oliveriuse). Pokud většina souhlasila, výprava se vydala na cestu. Podobně: „A de se na řeky!“ (povodí Střely od mlýna k Dolnímu Hradišti.), „A deme do obce!“ (obecní les za posledním domem směrem ke Kaznějovu.), „A pudeme na lusky!“.

Nebezpečné hry

„Střílení“ z kulometné hilzny (česky „nábojnice“)

Někdo objevil, že po malé úpravě hilzny leteckého kulometu je možné místo původní špičky vložit do ní menší „hilznu“ (jinak se tehdy nemluvilo) ze sovětské nebo německé pušky. Střelný prach se ovšem pro odpálení hilzny neosvědčil, protože shořel příliš rychle, takže se použil plyn z hořícího celuloidu. Ani nevím proč, ale všude se v té době povalovalo množství vyvolaných či nevyvolaných filmů. Takže se utrhla správná délka filmu, vložila do kulometné hilzny a zapálila. Pak se rychle tato velká hilzna ucpala hilznou puškového náboje a ta pak letěla – s vonným efektem hořícího celuloidu – často i dál než 10 metrů.

Samozřejmě vznikaly výrobní obtíže. Nebyl problém obstarat si hilznu z leteckého kulometu, ale druhá část – hilzna z pušky – se nikde v obci nevyskytovala, všude byly pouze ostré (plné) náboje. Takže bylo nutno vložit ostrý náboj do svěráku a klepáním či lámáním náboj otevřít a vysypat z něj střelný prach (německé náboje měly prach ve tvaru čtvercových destiček, v sovětských nábojích byl prach ve formě drobounkých válečků a bylo ho tam větší množství). Samozřejmě, že operace s ostrými náboji pomocí svěráku, kleští a kladiva byla velmi riskantní, do jisté míry i samotný „výstřel“. Naštěstí v průběhu 1-2 měsíců došly zásoby filmů a tato hra sama skončila.

Střílející ohně

Po německých i sovětských vojácích zůstalo na různých místech dost ostrých nábojů a všichni kluci přemýšleli, jak by se s nimi dalo střílet – bez pušek a automatů. Brzy objevili „výborný“ způsob: Na vhodném místě, ve větší vzdálenosti od vsi, se připravila ze suchých větví hranice, do které se umístily různě namířené ostré náboje (obvykle puškové, samopalové nebo pistolové). Poté se oheň podpálil a v určité vzdálenosti, pod ochranou skal a mezí, se čekalo, až se oheň rozhoří a odpálí všechny náboje. Tento experiment přinášel značné napětí. Nejen očekávání, kdy vystřelí první náboj, ale zejména počítání, zda už skutečně střelba skončila – někdy se těžko rozlišilo, zda právě vystřelil jeden či dva náboje. Nejednou se stalo, že se kluci přibližovali k ohni v přesvědčení, že střelba už skončila a poslední rána práskla v bezprostřední blízkosti… Naštěstí každá střelba už v období míru zneklidnila některé dospělé a nebyl problém, aby rodičové provedli večerní výslech a brzy identifikovali pachatele. Vždyť ať se v obci stalo kdekoliv cokoliv zvláštního, vždycky u toho byli nebřežinští kluci.

„Nový model“ kovového člunu

Čas od času se po přeletu bombardovacích svazů britských či amerických letadel objevily na polích nebo v lesích zvláštní nádrže od benzinu, asi 3 metry dlouhé a vzhledem k velikosti poměrně lehké. Letadla přetížená bombami totiž potřebovala na dlouhý let velké množství paliva a řešila problém tím, že použila přídavné nádrže, které po spotřebování leteckého benzinu prostě odhodila. Páni kluci pak vymýšleli, k čemu kulaté, dokonale hladké nádoby – na koncích zašpičatělé – využít. Jako nejvýhodnější se zdála možnost vyříznout do nich otvor, do kterého by si někdo sedl a získal tak výborný osobní člun, byť poněkud vratký. Bohužel, zasáhly úřady: Objevily se zprávy, že se například někdo snažil zvětšit do této nádrže otvor, ale uvnitř zůstaly zbytky benzinu, které způsobily výbuch a těžce experimentátora zranily. A tak po zásahu rodičů byly čluny zabaveny a my jsme přišli o zajímavý „nový dopravní prostředek“.

Jízda na krách

Když se – obvykle koncem zimy – řeka ledem ucpala a voda se i s krami rozlila po okolních lukách, bylo možné si vybrat větší kru a s odstrkovacím bidlem plout po lukách. Představovalo to ovšem i mnohá nebezpečí, např. když se kra „roztočila“, nebo se dokonce dostala do hlavního řečiště. Pak bylo nutno rychle kru opustit a brodit se vodou na břeh…

Jízda na kolejovém vozíku

v Plasích na trase od pivovaru k rybníku v období „ledování“, samozřejmě pouze v době, kdy kolejiště nikdo nehlídal. Kolejový úsek před mostem měl docela rychlý spád a udržet se ve stoje na rámu těžkého vozíku nebylo jednoduché.

Závodní sáně

Myslím, že někdy v roce 1944 byla mimořádně tuhá zima s množstvím sněhu. A protože „cestař“ rozhazoval písek či popel až ráno, byla silnice vždy v podvečer zrcadlově „uježděná“, přesně pro sáňkařské závody. Jezdilo se na vícemístných „rohačkách“ a zjistili jsme, že pro dosažení nejvyšší rychlosti musí být dodrženy tři podmínky: vyšší váha posádky, rozjezd minimálně od zatáčky u „áčka“ (sloup ve tvaru A, viz foto) a řízení „šlajfkou“ (bruslí). Zvláště řízení sání bylo důležité: Nejšikovnější kluk z posádky si přidělal na jednu botu brusli, posadil se dopředu a nohu s bruslí vložil mezi „rohačky“. Sáně pak nabraly takovou rychlost, že dojely takřka k mostu. Pravda, havárie postihly nejvíce pilota, který měl jednu nohu vklíněnou vpředu, ale pocit řídit do tmy se řítící plně obsazené sáně byl nezapomenutelný.

Závěr

Výčet podobných experimentů vůbec není úplný a snad ani není vhodné některé „akrobatické“ a vysoce rizikové kousky uvádět. Jen jeden velmi nerozumný případ vzpomenu – týkal se stojky na zábradlí železničního mostu. Naštěstí to byl experiment zcela ojedinělý.

Nemyslím, že omezení výuky přinášelo pouze ztráty. Vedlo totiž k tomu, že rodiče žijící v atmosféře vážných starostí svěřovali dětem úkoly, jež vedly k samostatnosti a odpovědnosti. A že tahle válečná generace měla možná trochu odlišný výběr her? Pravda, kdyby o některých hrách byli rodiče věděli, tak by jim vstávaly vlasy hrůzou. Ale nic se nestalo. Zřejmě v Nebřežinech vyrůstali samí šikovní kluci.

Mnohokrát jsem si později vzpomněl na nádherné zážitky z klukovských her. Tady je asi nostalgie namístě. Ukážu to na příkladě: Později už nikdy nikdo neprožil a neprožije něco tak zajímavého, jako například chytání raků v řece Střele! Nikdo a nikdy, přátelé!

 


Přehled kapitol

1. kapitola : Jak se v Nebřežinech muzicírovalo – aktualizováno o část „Ďábelské housle“

2. kapitola : Jak se v Nebřežinech cvičilo

3. kapitola : Jak se v Nebřežinech ochotničilo

4. kapitola : Jak se v Nebřežinech mluvilo

5. kapitola : Klukovské hry

6. kapitola : Jak se v Nebřežinech ledovalo

7. kapitola : Jak se v Nebřežinech měřil čas

8. kapitola : Záhada ztracených domů – nové

9. kapitola : O dvou velkých pohřbech – nové

 

 

Přidejte svůj komentář