Jak se v Nebřežinech měřil čas
Kdysi jsem se domníval, že život na vesnici v minulosti plynul volně, bez potřeby ho nějak časově vymezovat, že lidem stačilo takové to hrubé vymezení „od svítání do setmění“ a v tomto mezidobí se lidé podle svých potřeb volně pohybovali.
Samozřejmě, že tomu tak není! Přece každá činnost nějak navazuje na činnost ostatních a lidé si v některých dobách pomáhali s určováním času docela svérázně. Jakže to bylo například v minulém století v Nebřežinech?
Domácí nástěnné hodiny: Myslím, že „starší generace“, například narození snad do roku 1880, měli bicí hodiny takřka v každé rodině a prý to byl velmi oblíbený svatební dar. Bereme-li v úvahu, že období běžné dostupnosti kapesních a náramkových hodinek se rozvíjelo až někdy po 2. světové válce, snadno pochopíme, že pendlovky skutečně byly centrálním zařízením takřka každé rodiny. Návštěvy nejznámějšího hodinářství (a také zlatnictví) Michaela Čeliše v Plasích (tehdy vedle tržiště a trafiky) ovšem zdaleka nebyly – z finančních důvodů – zájmovou činností každého občana Plas a okolí. Tím více přitahoval tento obchod po vyučování mnohé školáky. Zvláště dívky s nosem na skle výkladních skříní vydržely snít a diskutovat o své budoucnosti.
Ale ještě pár slov o bicích hodinách: Konstrukčně byly velmi chytře navrženy. Bylo možno snadno oddělit přední čelní desku a vyměnit její barevný obrázek třeba vlastní tvořivostí (nejčastěji mysliveckými motivy). Hodiny měly dlouhé kyvadlo, které bylo možno šroubkem vyladit do správné délky, takže „šly“ takřka na minutu přesně. Samozřejmě za předpokladu, že bude majitel po určité době řádně natahovat dvě závaží na kovových řetízcích. Atraktivní součástí bicích hodin byla „kukačka“, vylepšující bicí systém. A přiznávám, že jsem byl velmi překvapen, když jsem zjistil, že hodiny mého děda sloužily několik desetiletí a přitom měly ložiska zabudována pouze do dubového dřeva.
V každé domácnosti byl určitě solidní natahovací budík s jedním či dvěma zvonky. Tvrdí spáči ho „vylepšovali“ tím, že budík po nastavení času postavili do talíře.
Spolehlivým časovým signálem bylo houkání kaznějovské tovární sirény. Ranní signál byl dvojí: Jedno zahoukání 15 minut před pracovní dobou (v 5:45 hodin) pro mnoho dělníků na cestě do práce znamenalo „Přidej do kroku!“, druhé zahoukání prý znamenalo „Jestli už nejsi za branou, máš malér!“. Podobně houkala siréna pro odpolední směnu (ve 14 hodin) a pro noční směnu (ve 22 hodin).
Určovat ranní čas bylo možno také podle průjezdu vlaku pro zaměstnance plzeňské Škodovky, kde začínala pracovní doba už v šest hodin: „Jede škodovák!“. Dokonce se říkalo, že tenhle vlak předpovídá i počasí – podle toho, jak je hukot vlaku „z Panholce“ slyšet.
Obdobně byl určován čas průjezdem odpoledního plzeňského vlaku, který měl označení „Zábava“. Třeba formulaci „Zábava už jela asi před půlhodinou“ bylo možno přeložit jako „Je přibližně 16 hodin“. Bylo zajímavé, že termín „zábava“ byl natolik zafixován jako určitý vlak, že ho místní už vůbec nespojovali s označením nějaké příjemné, zábavné činnosti.
Takřka humorným prostředkem „místní dopravy“ byly „babinské boudy“ *: Protože zemědělské družstvo nemělo finanční prostředky na dopravu pracovníků mezi Nebřežinami a Babinou autobusem, vyrobili si na přívěs traktoru dřevěné budky, s nimiž projížděli obcí v určitou hodinu ráno a odpoledne. Myslím, že s přihlédnutím k vyššímu věku družstevníků tento dopravní prostředek také měl svůj význam, byť podivná prkenná karoserie navozovala úsměv. Ale říkalo se, že přijíždí a odjíždí přesněji než autobusy.
V některých obdobích se v Nebřežinech zvonilo na zvon na kapličce – ranní, polední a večerní klekání, vždy ve stejnou hodinu. Vzpomínám si, že v určitém období pravidelně zvonila paní Vágnerová, ale zvonění obětavě zastávaly i jiné ženy. Tento zvon měl současně funkci umíráčku – když zazněl mimo obvyklou dobu, věděli občané, že někdo zemřel, že se mají zastavit, sejmout z hlavy čepici a věnovat zemřelému tichou vzpomínku. Při dlouhodobých opravách kapličky byla funkce umíráčku nahrazena zvoněním z reproduktorů místního rozhlasu a oznámením jména zemřelého.
Myslím, že naposled v období války (nebo možná v prvních poválečných letech?) byla v Nebřežinech znovu zřízena historická funkce ponocného. Jeho úkolem bylo procházet po desáté hodině večerní obcí a v určené hodiny zatroubit na trubku. Jeho hlavním úkolem samozřejmě bylo sledovat, zda někde nevznikl požár nebo zda někde nedochází ke krádeži. Zvláště v letech 1945-1946, kdy mnoho občanů odešlo do pohraničí, docházelo často k různým krádežím na polích i v opuštěných domech. Později úlohu ponocného převzaly dobrovolné hlídky.
O povinnosti troubit se říkalo, že ponocný netroubí pro určení času, ale proto, aby se zjistilo, zda nespí.
Signalizace školáků: Aby se party školáků nebo školaček na cestě do školy sešly, dávaly si signály hvízdáním na prsty, nebo někdy u dívek houkáním. Pak se vydaly obvykle pěšinou kolem řeky. Mnohé nebřežinské dívky proto uměly pískat na prsty stejně jako chlapci.
Také by neměla být opomenuta pánská móda (nejen) v Nebřežinech v období dvacátých a třicátých let: kapesní hodinky v kapsičce u vesty na reprezentačním kovovém řetízku, které si majitelé ve společnosti opakovaně obřadně natahovali. Zlé jazyky tvrdily, že mnozí na hodinky neměli, a tak někteří pánové nosili u vesty pouze lesklý řetízek.
A nakonec připomeňme hlavní veřejný prostředek měření času – věžní hodiny v Plasích. Bohužel, jejich zajímavý hlas při odbíjení času dolehne do nebřežinské kotliny jen vzácně.
*) Budeme moc rádi, pokud najdete a pošlete nám snímek s babinskými boudami, které jezdily do Nebřežin ještě v 70 letech 20. stol.
Přehled kapitol
1. kapitola : Jak se v Nebřežinech muzicírovalo – aktualizováno o část „Ďábelské housle“
2. kapitola : Jak se v Nebřežinech cvičilo
3. kapitola : Jak se v Nebřežinech ochotničilo
4. kapitola : Jak se v Nebřežinech mluvilo
5. kapitola : Klukovské hry
6. kapitola : Jak se v Nebřežinech ledovalo
7. kapitola : Jak se v Nebřežinech měřil čas
8. kapitola : Záhada ztracených domů – nové
Přidejte svůj komentář