Nebřeziny.cz

Pokud se někdo domnívá, že život na vesnici např. před sto lety musel být bez televizních seriálů a různých televizních dramatizací velice primitivní, má jen částečnou pravdu. Je otázkou, zda některé zájmové aktivity nepřinášely pro osobnostní rozvoj více, než dnešní pasívní sledování mnohých televizních pořadů.

Příklad? Říká se, že v Nebřežinech, ve velmi malé vesničce, byl ochotnický spolek, který dokázal nacvičit s dospělými 2-3 inscenace ročně, s dětmi 1-2 inscenace. Některé prý byly tak dobré, že je hráli i v některých okolních vesnicích. Bohužel nezůstalo po této činnosti mnoho dokumentace, ale lze to shrnout takto:

Ochotnický spolek „Rozkvět“ byl v obci založen v roce 1912. V sále u Rothů bylo postaveno jeviště, jehož podstatná část byla patrně zakoupena. Šlo o dřevěné rámy potažené pevným potištěným plátnem, které bylo možno rozebrat a zase složit. Boční kulisy a zadní stěna měly grafický potisk v několika verzích (místnost, letní krajina, zimní krajina, neutrální prostředí). Přední opona byla svinovací (na horní válec), další opona z látky byla ze středu roztahovací do stran. Další vybavení si ochotníci vyráběli sami: Systém elektrického osvětlení (v obci bylo zavedeno teprve v letech 1939-1940!), podlaha jeviště (bylo asi 1 m vysoké), propadliště (využívané hlavně u pohádkových her), budka pro nápovědu. Kulisáci a technická obsluha představovali poměrně široký soubor „odborníků“ z různých profesí a často pracovali s velkým nadšením. Vzpomínám např. na obsluhu elektrického „stmívače“, který byl vyroben z plechové krabice naplněné vodou, do níž se ponořoval jiný trojúhelníkový plech a standardně způsoboval neplánované spálení elektrických pojistek a „úplné setmění“ v celém sále. Nevím, zda by dnešní bezpečnostní technik nezkolaboval při pouhém pohledu na tehdejší elektrické rozvody a jiné důmyslné konstrukce.

Výběrem nové hry ve specializovaném plzeňském knihkupectví byl pověřen jeden z režisérů, např. pan Jaroslav Baxa „z Lůs“ (v období let 1930-40) a následně i výběrem vhodných herců. Např. někteří rodičové prý mívali značné ambice pro herecké uplatnění svých dětí a výběr herců pro jednotlivé role pak býval nejednou provázen ostrými střety rodičů z různých rodin. Texty jednotlivých rolí si zvolení herci vypisovali ručně, z finančních důvodů mohl být zakoupen pouze jeden výtisk hry. Dramatizace byla často přizpůsobena i různým personálním podmínkám: Náročnější texty v určité hře měli maximálně tři herci, ostatní role dávaly šance i průměrným hercům, ba dokonce prý bývalo vyznačeno, které role mohou být zcela vyškrtnuty.

Troufnu si říci, že celý systém vesnických ochotnických divadel byl docela kvalitně manažersky zpracován. Byly organizovány například nedělní výcvikové kurzy pro některé specializace (režiséry, maskéry apod.). V Plasích v domě dnešní restaurace U Rudolfa II. byly ubytovány jeptišky, které spravovaly a půjčovaly divadelním skupinám zdarma dost rozsáhlé kostýmové vybavení, které by si asi těžko mohli ochotníci zhotovit (vybavení pro krále, různé paruky, ale i meče atd.).

Nadšení nebřežinští ochotníci rozvíjeli jednu zvláštnost, kterou prý vynikali proti jiným souborům: realizovali řadu představení v různých přírodních amfiteátrech. Jedno z posledních předválečných vystoupení se mělo konat v proláklině – v jámě mezi Plasy a Nebřežinami, vedle silnice za Špitálem. K realizaci ale už nikdy nedošlo.

K dění kolem divadla se vztahuje řada historek a humorných situací:

• V jedné hře prý použili do vybavení scény skutečné hodiny – kukačky. Herec však při hře na jevišti zakopl a narazil do kulisy, na které byly kukačky pověšeny, kukačky začaly kukat a kukaly, dokud se závaží nedotklo země.
• Jeden z nadšených herců v roli dragouna trval na tom, že na jeviště přijede na skutečném živém koni a nechtěl v žádném případě ustoupit. Jak spor dopadl se mi nepodařilo zjistit.
• Charakteristickým rysem pro roli „starce“ bylo, že kouřil z dlouhé dýmky. Jednou mu na jevišti dýmka vyhasla a současně zjistil, že nemá sirky. I přerušil svůj monolog a zeptal se ostatních herců, zda nemají sirky. Nastalo ticho a po chvíli situaci vyřešil divák, který vylezl na jeviště a sirky „stařečkovi“ podal. A tak museli všichni čekat, až si dědoušek zapálí a začne bafat.

Snad dvě poznámky na závěr:

1. K zakoupení jeviště a dalšího vybavení bylo zapotřebí poměrně vysoké finanční částky, která v žádném případě nemohla být získána ze vstupného. Dokonce i režijní poplatky pro každé představení (sál, texty, kostýmy aj.) rozhodně nebyly zanedbatelné. Přitom v obci žily převážně chudší dělnické vrstvy. Marně přemýšlím, jak bylo možno – někdy prý na docela solidní úrovni – provozovat tuto záslužnou činnost.
2. Smekám před těmi, kteří se věnovali tomuto kulturnímu dění právě v takových vesnicích, jako byly Nebřežiny.

Štítky: Jak šel život - nové! // 1 komentář »