Nebřeziny.cz

Josef Svoboda

Dne 5.3.1935, po tříleté nezaměstnanosti, jsem byl přijat do práce v Horní Bříze jako zámečník opravář. Přijal mě tehdejší mladý mistr Antonín Honomichl a to na přímluvu mého i jeho kamaráda Pepy Holoty z Nebřežin (nade mlýnem). Pracoval jsem hlavně pro oddělení tzv. flísky – lisovny. Ta měla kromě mistrů svého skupinového vedoucího – parťáka Antonína Kroftu z Kaznějova, který byl ředitelstvím továrny – asi v létě 1941 ustanoven pro pobočný závod v Rakovníce mistrem a na jeho místo jsem byl ustanoven já.

Už v této době probíhalo velice obezřetně zapojování spolupracovníků do odbojové organizace. V dílně tuto práci navazoval pracovník na hoblovce tzv. Šepince – Václav Lang. Navazoval se mnou nejprve hovory o práci a později i hovory o politických událostech. Naše důvěrnější diskuse počaly asi od května 1940. Do skupiny lidí, kteří se poznali blíže a mohlo se počítat s jejich důvěrou, patřili Jaroslav Havránek z Ledec, Bohumil Sláma z Plas a František Volín z Hromnice. Začali jsme např. dostávat i ilegální tisk a tak jsme se dozvěděli, že je to práce ilegální organizace v Horní Bříze.

V roce 1941 a dále se začala v našem kraji – hlavně ve Škodovce – rozvíjet výroba zbrojní a byli tam získáváni noví pracovníci. Také podniky uvolňovaly pro Škodovku pracovníky a tak došlo k přeložení Václava Langa. Tím jsme ale dostávali různé informace o činnosti opožděně a bylo na vedení organizace rozhodnuto, že skupina v zámečnické dílně bude převedena k novému vedoucímu – Rudolfu Herajtovi. Václav Lang mi tehdy poslal přes Jaroslava Havránka dopis, abych přišel v neděli dopoledne v 10,00 hodin k tzv. velkému mostu – železničnímu u Nebřežin. To bylo někdy v září 1942. Dostavil jsem se ve stanovenou dobu. Krátce nato tam přišel Václav Lang s dalším člověkem. Lang nás vzájemně seznámil a tak mně byl představen Rudolf Herajt. Hovořil o práci naší skupiny, ale nežádal jejich jména. Pak se otočil přímo na mne a řekl: „Poslyš, Josefe, kdo chce ilegálně pracovat, musí počítat i se ztrátou života. Doba je velice těžká. Promysli si to, dnes není třeba se rozhodnout. Za týden se tady opět sejdeme – ovšem již bez Langa a pak mi odpovíš.“ A dodal: Nic se nestane, kdybys nebyl pevně rozhodnut. Pak jsme hovořili o vojenských železničních přesunech a o dalších záležitostech.

Po týdnu bylo moje rozhodnutí kladné a chci podotknout, že Rudolf Herajt na mne dělal dojem člověka uvážlivého a rozhodného, na kterého je spolehnutí. Později jsem poznal, že měl skutečně přehled o situaci. Naše schůzky se konaly vždy v sobotu po 14. hodině, kdy nám předával pokyny a já jemu zprávy a finanční příspěvky na tisky a pomoc manželkám zatčených. Při jedné rozmluvě např. požádal, abychom vypracovali plán na rozšíření sítě na kralovicko. Se zapojením pak souhlasili K. Vitouš z Dobříče, Václav Modrý z Chrašťovic u Mladotic, Vilém Urban z Mladotic, Václav Nový a Václav Kryvoš z Nebřežin. Rudolf Herajt souhlasil, ale jména nebyla uváděna. V té době od počátku roku 1943 přicházely často zprávy o zatýkání v Plzni a okolí. Zájmu Gestapa nebyla ušetřena ani Horní Bříza.

Asi 15. dubna 1943 v pracovní době přistoupil ke mně spolupracovník František Volín a řekl, že před naším oknem na kolejce vedoucí na kaolinku byl právě zastřelen nějaký člověk. Vyšel jsem před bránu a zjistil, že to byl Rudolf Herajt, že byl zatýkán v práci a při převádění do kanceláří závodu že se dal na útěk. Z brány šamotky vyběhl na silnici a chtěl po zmíněné kolejce na kaolinku uniknout. Gestapo ale bylo na vše připraveno, jeden z nich stál na silnici a za Herajtem vystřelil několik ran. Herajt zůstal skutečně na koleji před oknem zámečnické dílny, za kterým já pracoval. Byl prý přenesen do ordinace závodního lékaře, ale nejevil žádné známky života. Potvrdil se můj úsudek o Herajtovi – mužnost, odhodlání, nebojácnost, počítat se ztrátou života. Jak bylo později zjištěno, zatýkání provádělo Gestapo z Prahy: Jantur a český zrádce Panenka, který střílel. Rudolf Herajt měl pravděpodobně snahu po kolejce se dostat do lesa a přejít do ilegality.

Další cesta Gestapa vedla za V. Zimou, kterého se jim podařilo zatknout. Podle nalezených záznamů absolvoval velký počet velmi těžkých výslechů a statečně obstál. Při jednom těžkém výslechu prý byl kopnut těžkou botou gestapáka do hlavy a byla mu proražena lebka.

Třetím vedoucím funkcionářem byl Václav Lang. Jak jsem už uvedl, byl přeložen do Škodovky a tam ve stejné době jako Herajt a Zima zatýkán. Podrobnosti zatýkání V. Langa mohu sdělit, neboť nám je předal při pobytu v Plasích.

Vše se seběhlo takto: Také u Václava Langa došlo k zatčení před šestou hodinou ráno – před započetím ranní směny. Členem Gestapa a členem závodní stráže zvané Verkschutz byl odveden asi v půl šesté do kanceláří závodní stráže. Tam si gestapáci vyprávěli. V. Lang odhadl čas těsně před zahoukáním směny a dovolil se na záchod. Jakmile tam vstoupil, zamkl se a právě houkalo šest hodin. Vyskočil oknem ze záchodu ven a s dělníky odcházejícími z noční směny vyšel z brány továrny do města. Zmatek Gestapa se zaměřil do továrny a tak Lang přešel přes město směrem na Ledce do lesů.

Asi 16. dubna 1943 ráno ve 4 hodiny, když se Havránkovi v Ledcích chystali vstávat, zaklepal Lang na dveře. To již Havránek věděl, že došlo k zatýkání. Lang si od nich vzal snídani a něco jídla na cestu a dal Jaroslavovi Havránkovi dopis k předání Svobodovi. Tam bylo oznámeno, abych se dostavil večer v 10,00 hodin pod železniční most u Nebřežin, že Langovi musíme pomoci. Během dne jsme o této situaci uvažovali, to již jen Havránek a já s Bohumilem Slámou.

Především jsme přemýšleli jak provedeme převzetí. V práci i při cestě do Plas jsme rozhodli, že si oba pro rodiny najdem nějakou výmluvu a že hned po jídle půjdeme ven. Domluveno bylo, že já prochodím les od Kaznějova k železničnímu mostu, zda tam nejsou lidé pátrající po Langovi. Sláma že provede stejné ve směru do Plas. Sám jsem tehdy manželce řekl, že jeden kamarád potřebuje housata, takže jedu do Rybnice Novákům se poptat a že se asi u Nováků (švagrová- sestra mé manželky) trochu zdržím. Les jsem poctivě prochodil a nic podezřelého nezjistil. Přesně v 10,00 hodin jsem sjel dolů – pod mostem již Sláma jednal s Langem a prozatímně dohodnuto, že Lang přejde se Slámou, a tak jsme se rychle rozešli. Ráno v práci jsme Havránkovi sdělili, že jsme se setkali, ale kde se Lang nachází již řeč nebyla.

Starostí bylo dosti. Jedna z největších byla starost o jídlo – zásobování. Obyvatelé Protektorátu byli zásobování na potravinové lístky, kde dávky byly jen stěží k životu. Zvýšené dávky u mléka byly jen pro děti. Pro dospělé se příděly určovaly podle druhů lístků. Jeden druh byl pro normálně pracující, druhý pro těžce pracující s poněkud vyšší dávkou u tuků, masa a cukru a konečně tzv. lístky červené pro osoby velmi těžce pracující (ty odpovídaly tak normální kalorické hodnotě pracujícího člověka).

Já a všichni kamarádi jsme pobírali potravinové lístky pro těžce pracující, což bylo dost skromné. Protože jsme se dohodli, že ani Volín, ani Havránek už nebudou vědět kde se Lang nachází, tak veškerá starost připadla na rodinu Slámových a moji pomoc. Uvádím „Slámových“, protože bylo nutné do věci zasvětit i manželku Bohouše Slámy a také její matku- Janskou. O mé ženě bylo dohodnuto, že bude použita až pro případné přemístění Langa.

Gestapo zuřilo – po zastřelení Herajta a ubití Zimy jim utekl jediný zbývající z hlavních pracovníků z Horní Břízy. Na Langa byla vypsána odměna, ale výsledek byl stejný. Sledovali jeho rodiče. Asi po týdnu jim do Tatiné došel lístek se sdělením, že nemá klidu a že se pokusí o úkryt v Sudetech. Lístek byl psán Langem a podán do schránky na železniční zastávce Trojany Janskou. O něco později pro svedení cesty našich četníků, ale hlavně Gestapa, Lang napsal dopis na rozloučenou rodičům a ten s jeho šatami byl položen u Odlezského jezera, že spáchal sebevraždu utopením. Zatím však žil klidně, dobře obstarán u Slámů.

Protože však přišlo převzetí Langa náhle, byl nejdříve schován po dva dny a noci ve strži- v jámě proti domku Slámových ve směru na Špitál. Ovšem v půli dubna jsou ještě chladna. Proto Bohumil Sláma zůstal doma „nemocen“, aby hosta lépe zabezpečil. Pro přechodné umístění a hlavně ukrývání pořídil na dvoře ve dřevníku úkryt. Ten byl zvenku nepozorovatelný, neboť řešení bylo uvnitř pořízeno falešnou stěnou. Starost ovšem spočívala hlavně na nás dvou.

Po příchodu do Plas se Lang stal důvěrnějším, než připouštěla ilegální práce. Neznali jsme a také jsme nesměli znát spojení na další spolupracovníky, ovšem Lang nás seznamoval s tím, jak asi bylo spojení vedeno. Snažil se opět navázat spojení. Proto když Sláma zůstal doma z práce – „nemocen“- podle pokynů Langa jezdil do Plzně a na uvedených místech – adresách- hledal spojení. Tak byl vyslán na Karlov na adresu Ant. Burdy a několika dalších, ovšem přijížděl zpět se zprávami, že Gestapo síť náležitě zpřetrhalo. Také cesta k vojenské skupině inženýra Pavlíka byla marná. I Pavlík byl zatčen. Všechny cesty podle pokynů Langa nasvědčovaly, že Gestapo provádělo rozhodný útok proti odbojovým organizacím a hlavně proti komunistické straně. Tak jsme se museli spoléhat na vlastní síly. Bylo třeba nejen řešit stravování.

Hlavně úkryt. Nikdo se nesměl dozvědět, že v domě žije cizí osoba. Potíž byla v tom, že v onom domku bydlely dvě rodiny. Jednak Slámovi a pak Slámova sestřenice, která byla od mládí vychovávána rodiči Boh. Slámy. Byla provdána za Karla Palmu. Podle názoru Bohouše bylo dohodnuto, že manželé Palmovi nesmějí nikdy nic vědět – dodržovali jsme totiž zásadu, že o Langovi bude vědět co nejmenší okruh lidí. Ovšem stalo se jednou v noci, že Palma neočekávaně přišel na dvorek a spatřil tam cizí osobu. Lang přeskočil plot a utekl k řece přes louku a Sláma věc zamaskoval tím, že tam byl nějaký zloděj na králíky.

Zmínil jsem se, že Sláma zůstal doma – „nemocen“. Abychom vzájemně vše věděli, každý den jsme se scházeli, když jsem přijížděl vlakem z práce. Chodil jsem pod plaskou Kampeličku pěšinou k řece a tam kde přes řeku byla lávka každý den čekal Sláma. Z důvodu bezpečnosti jsme si navykli na hovory o dvou tématech. Jeden krátký o továrně a práci a druhý o našich starostech. To proto, kdyby došlo k nějaké choulostivé situaci, zatčení jednoho apod., abychom měli stejný výklad našeho hovoru. To platilo pro každý den.

Lang nemohl zůstat jen v úkrytu, musel se udržovat v kondici. To se dělo různým způsobem. Dohoda byla, že nesmí nikdy chodit sám. Byl tedy vyváděn zpravidla večer. Také veřejná činnost Boh. Slámy umožňovala příležitosti. Někdy při cvičeních nebo jiné práci na cvičišti pod Spořitelnou, kde byla kůlna na nářadí a tam vzal Sláma Langa, aby ulehčil domovu. Nebo při práci pro DTJ v sále vzal Sláma Langa a ukryl ho pod jevištěm. Vždy jsme každý jeho pohyb projednávali. Také myšlenka na konec války byla předmětem našich úvah. Ovšem bylo jaro 1943 – Němci sice u Stalingradu dostali lekci, ale pro konec války nic nenasvědčovalo. Byla pravidelná útěcha v londýnském rozhlase, že již osvobození je blízko, ale těch Londýnem stanovených termínů bylo již k omrzení a žádný nevyšel.

O pobytu Václava Langa jsem uvedl, kdo to všechno věděl. Ovšem z jeho rodiny jeho pobyt neznal nikdo. Asi po 14 dnech po jeho odchodu do ilegality si ke mně našel cestu jeho bratr František. Přišel do dílny v záležitosti jakési práce – jen jako záminka. V debatě o různých záležitostech se ptal, zda nevím, kde by se Václav zdržoval, že mají doma starosti. Docela klidně jsem hovořil, že o ničem nevím, jistě že bude ve spojení s některými lidmi. Podle vzhledu Františka Langa jsem pozoroval, že by chtěl říci více a hlavně se více dozvědět, ale já hovor uzavíral. V Plasích jsem se domlouval s Bohoušem Slámou a stál jsem na stanovisku, že jim o něm za žádnou cenu místo pobytu nesdělíme. Sláma přijal můj názor, že když budou vědět kde je, budou chtít stále vědět jak se mu vede a budou se později chtít s ním i setkat. Vždyť to byl člen rodiny. Společně se Slámou jsme se shodli, že jakýkoliv styk s členy jeho rodiny může být zachycen nějakým donašečem a znamenalo by to zničení nás všech. V několika dnech František Lang přišel znovu za mnou a já jsem odmítl, že o Václavovi mně nic známo není a aby vícekrát za mnou nechodil. Jak jsme poznali na jiných případech, kde dodržování dohod o ilegální práci nebylo důsledné, způsobovalo to jen rozšíření zatýkání.

Závažná byla proto naše úvaha, zda tohle sami vydržíme do konce války. Zatím jsme měli jedinou možnost, že kdyby to muselo být, mohl by Lang přijít k nám do Nebřežin. To ovšem mohlo být jen na nějaký den. Vždyť v našem domě jsme ve dvou místnostech žili s manželkou a dvěma dětmi. Další dvě obývala rodina Ponocných. Dole bydleli děda a babi Klikovi a konečně staří manželé Cízlovi. Při poradě se Slámou jsem opět navrhl hledat pomoc. Domluvili jsme se, že Sláma se pokusí opatrně jednat s některými lidmi, ale dostali jsme jen odmítnutí.

Nám se však situace stávala nebezpečnou. Stalo se totiž, že při jedné příležitosti, kdy Lang byl v kůlně pod Kampeličkou, tam náhle přišel plaský občan Josef Soukup a setkal se s Langem. Podruhé v podsálí pod jevištěm byl Lang viděn tehdejším funkcionářem kina Vojtěchem Řezáčem. Je třeba ke cti těchto občanů poznamenat, že pochopili, že jde o ukrytého člověka a nikdy nic neprozradili. Ovšem nám to bylo vážnou výstrahou. Vytýkal jsem Slámovi neopatrnost a že naše naděje je jen v přísném dodržování ujednání.

Protože došlo k tolika nežádoucím setkáním, rozhodli jsme se s Bohoušem, že je nejvyšší čas hledat nové místo úkrytu na delší dobu. V továrně jsem v tomto směru navázal hovory s Vitoušem z Dobříče, který byl zapojen v mé druhé skupině a zdál se mi hodně odvážný. Zpočátku jsem jednal jen náznakově, že s blížícím se vývojem válečných událostí bude asi docházet k větším akcím Gestapa a že bychom měli hledat místa možných úkrytů pro lidi, kterým by se podařilo před zatčením utéci. To trvalo několik dní, kdy jsem s Vitoušem o těchto věcech jednal znovu, až pak jsem mu položil otázku, zda by nenašel on sám nějakou možnost. Byla to dobrá cesta. Po dalších několika dnech mne Vitouš vyhledal a řekl, že přemýšlel o možnostech ukrývání. Navrhoval, že má postaven vlastní domek v Dobříči, že je tam zahrada, kde je vystavěn domek na sušení švestek, jak se dříve na vesnici u větších zemědělců dělávalo. Dále že má možnost udělat malou úpravou ve sklepě další úkryt. Věc jsme spolu několik dní probírali až byl mezi mnou a Vitoušem ujednán závěr, že je ochoten schovat jednoho nebo dva lidi, ovšem s poskytováním pomoci. Dojednali jsme následující: V případě potřeby přijdu nebo nějak vzkáži Vitoušovi, že je třeba uskutečnit naši dohodu. To by znamenalo, že ten den večer po desáté hodině by se Vitouš dostavil na pokraj lesa v polesí Doubrava u Nebřežin – cesta, kterou se chodilo zkráceně z Plas přes Nebřežiny do Koryt a Dobříče. Tam bych musel já osobně lidi předat. Přitom by Vitouš nevěděl kdo by to byl ani kde byli předtím.

Slámovi jsem zase řekl, že kdyby nám nastala situace, že bude Lang někým viděn a hlavně kdyby se něco přihodilo s Gestapem, že především se musí snažit on i Lang uniknout. V případě že by se to stalo v době, že bych se to hned nedozvěděl, že se musejí sami udržet do večera nebo druhý den do 10,00 hodin večer a dostat se do houštiny u lesovny u Obory (Doubravská fořtovna). Tam že přijdu a po trojím zazvonění zvonkem od kola že ke mně z houštiny vyjdou. Ovšem kolo že nebudu mít. Tak by se na moje znamení dostali k sobě na vzdálenost asi 1 km a propojení bych mohl udělat jedině já. Sláma přitom nevěděl kde je připraven úkryt, ani Lang, s kterým to Sláma hned večer projednal.

Také Lang o něčem přemýšlel: že by bylo možné dostat spojení s partyzány v Beskydských lesích nebo dokonce do Beskyd. Navrhoval, že by se odvážil cestu sám s vybavením nějakými potravinami, ale v nějaké uniformě, nejraději v uniformě příslušníka protektorátního četnictva. Vitouš si vzpomněl, že jeho bratr je u četnictva a jeho žena že říkala, že mají jednu obnošenou uniformu. Vzal si to na starost, ale za tři týdny dostal odpověď, že uniformu už rozpárali.

S Bohumilem Slámou jsem se stýkal denně při cestě z práce. Tak se stalo i 4. června 1943. Rozhodně nás nenapadlo, že je to rozhovor o naší odbojové činnosti poslední. Nemohlo nás napadnout ani že je to naše poslední setkání v civilním životě a poslední setkání na české půdě. Toho dne jsme měli mnoho projednávání, neboť jsme došli až k obci Nebřežiny a Bohumil s naším pozdravem „Tak zítra!“ nastoupil cestu zpět kolem řeky k Plasům. Nepočítal s tak velkým překvapením! Sotva přišel domů, do místnosti vstoupili dva lidé a sdělili, že má jít s nimi, že je zatčen. V ten moment si B. Sláma uvědomil, že Gestapo neprojevuje žádný další zájem a vzhledem k přítomnosti Langa v zahradním úkrytu je třeba dosáhnout, aby odešli z domu co nejrychleji.

Já jsem se po příchodu domů najedl a mezi šestou a sedmou hodinou pracoval s manželkou Anežkou na dvoře, když z okna vyhlédla naše spolubydlící Blažena Ponocná a řekla: Slyšeli jste, že asi před hodinou v Plasích zatkli Bohouše Slámu?

Ne, odpověděla manželka. Já jsem se asi přece jen ulekl. Večer, když jsme šli spát, mi manželka říká: „Josef, když ti Blažena řekla, že byl Sláma zatčen, jsi měnil tak podivně barvy.“- „No nediv se, Anež“, odpověděl jsem, „je to hodný chlapec a jsme dobří kamarádi. Nevím oč jde a je ho velká škoda.“ Šel jsem spát, ale na spaní jsem neměl ani trochu náladu. Honily se mi stále myšlenky o co tu jde. Ponocná se přece ani slovem nezmínila o Langovi. Jak jen jsou nám na stopě?

Tu noc jsem většinou prostál potmě u okna a přemýšlel co se mohlo přihodit, kde asi dlí Bohumil Sláma, jak asi přemýšlí o mně. Neustále jsem napínal zrak do tmy ke dvířkám, zda se tam někdo neobjeví, že jdou pro mne. Takových nocí pak bylo hodně. S manželkou jsem o tom nehovořil, chtěl jsem ji ušetřit starostí a strachu.

Druhý den ráno jsem byl zvědav jakou zprávu dostanu v Plasích, buďto vzkaz od Bohouše nebo jinou. Otáčel jsem se v Plasích v Chalupích, ale nikdo se neobjevoval. Šel jsem na vlak a u rybníka za jednou lipkou čekala Božka Slámová a rychle mi sdělila: „Bohouše v 6,00 odvedli a Vašek pak za hodinu odešel z našeho domu.“ Víc nebylo zdrávo hovořit, hned jsme se rozešli. Ve vlaku jsem si sedl zvlášť a přemýšlel. Konstruoval jsem různé představy, ale dobré vysvětlení jsem nenašel. Zůstávala jen skutečnost, že Gestapo asi neztratilo o Langa zájem. Ale v bytě u Slámů nikoho nehledali, žádná prohlídka se nekonala, to se mi stále přehazovalo v hlavě a nijak to na sebe nenavazovalo.

Jakmile jsem se dostal do Horní Břízy, snažil jsem se nenápadně setkat s Vitoušem. O Slámovi už zprávy kolovaly. Náš hovor s Vitoušem probíhal asi takto: „Karle, měli jsme spolu úmluvu o poskytnutí pomoci a ukrytí někoho. Trváš na tom ujednání?“ Odpověď byla: „Určitě – a co je třeba dělat?“ Pokračoval jsem proto dál: „Karle, opravdu nevím, co se stane během dne se mnou. Kdybych měl být zatčen, dodrž naši úmluvu, ale s touto změnou: Nepojedeš večer přes Doubravu k Nebřežinám. Pojedeš přes Oboru a dojedeš do lesa k lesovně před desátou hodinou večer. Kolo schovej, vezmi zvonek od kola do kapsy a sám dojdeš až k cestě do lesovny na hlavní silnici. Po pravé straně k Oboře je houština. Zazvoníš 3x na zvonek a měl by ti vyjít Václav Lang, znáš ho, dělal zde v dílně. Kdybych tam nebyl, domluvíte se sami na dalším.“ – Vitouš slíbil přesné provedení.

Také ostatní se dotazovali na Slámu, ale odpověď byla těžká, příčinu zatčení Bohouše jsme si ani já, ani jeho manželka Božka neuměli vysvětlit. Tedy den po zatčení proběhl normálně. Já sice pracoval plný obav a tak jsem jel i domů. Cestou jsem již promýšlel převzetí Langa jak bylo dohodnuto.

Protože bylo všude plno vzruchu, věc jsem částečně svěřil Václavu Novému s tím, že večer půjdu k důležitému jednání do lesa k fořtovně a že bych potřeboval hlídku alespoň ve směru od naší obce. Václav Nový pomoc slíbil. Dojednali jsme to tak, že půjde se mnou a na svahu od roviny před lesovnou že zůstane na pokraji lesa u cesty a kdyby někdo podezřelý šel, že dá znamení pískáním. Domluvili jsme sraz ve tři čtvrti na deset večer na mostě v obci.

Václav Nový skutečně čekal. Došli jsme na místo, kde zůstal schován a já šel dál. Bylo přesně 10,00 hodin, když přišel i Karel Vitouš na smluvené místo. Nový věděl, že budu zvonit zvonkem. Vzal jsem z kapsy zvonek a 3x zazvonil. Ticho. Čekali jsme asi pět minut. Nikdo se nikde nepohnul. Tu mne napadla myšlenka, že podle úmluvy tam bude čekat jedna osoba a jestli nás pozoruje z houštiny a vidí dva muže, může to považovat za léčku. Na můj pokyn jsme poodešli zpět k naší obci, Vitouš se schoval a šel jsem sám. Prošel jsem po celé délce roviny a několikrát jsem 3x zazvonil. Nikde se nic nehnulo. Místo musel znát, vždyť tam při nočním provádění spolu s Bohoušem byli, aby se s cestou seznámili. Přesto jsem se ještě pustil do lesa k železničnímu mostu, pak až ke Kaznějovu a pak jsem počal i volat. Asi kolem půlnoci jsme hledání zastavili. Vitouš šel domů a já s Václavem Novým také. Nový se jen dotázal, zda se mi vše povedlo a já řekl že ne. Když se dnes nad tím zamýšlím, člověk si dělá představy o lidech: Znám řadu lidí s plamennými slovy, ale kdybych mnohé z nich požádal o pomoc – v dobách, kdy bylo Gestapo v plné síle – asi by ode mne utekli jako od škodné. Také v Plasích se rozšiřovaly různé zprávy: Jedna paní (prý bývalá baronka) snad rozšiřovala zprávu, že Sláma byl udán někým z Nebřežin. Jiný člověk zase uváděl, že byl Sláma udán někým z Kaznějova. Jak asi mohlo být Božce Slámové, nebo její matce Jánské, která byla do všeho zasvěcena. Snadno mohlo veřejnost opanovat zlé myšlení – třeba proč není zatčen ten Svoboda (v té době jsem ještě zatčen nebyl). A přesto jsme mezi sebou nikdy neměli žádné pochybnosti!

Přerušení našich styků s Langem trvalo asi 14 dnů. Po 14 dnech co Lang odešel z Plas mi kdosi doručil dopis kde sděloval, abych se na něho nezlobil, že nepoužil smluvené cesty, že se sám rozhodl pro jiný způsob. Šlo o tohle: Počátkem května byl zatčen jeho bratr František, který byl ženatý, bydlel v Tatiné a měl vlastní domek. Protože od zatčení bratra Františka uplynulo několik týdnů, domníval se Václav, že Gestapo již ztratilo o Tatinou zájem, a proto se cítil v jeho domku, kde té doby bydlela jen manželka bratra Františka, jak mně napsal – bezpečnější. V dopise projevoval přání, abych s ním zorganizoval spojení a poskytování pomoci. Projednával jsem to s Božkou Slámovou, protože jsme mé návštěvy u Františkovy manželky považovali za rizikové – o Václavovi veřejnost nevěděla a brzy by si mne všimla. Božka přijala můj návrh, že spojku do Tatiné bude vykonávat sama.

Václav Lang nám zanechal ještě jednu starost: Objednávku rádia s určitým vlnovým rozsahem a snad i s vysílačkou, zhotovené načerno. Byla to sjednaná práce ještě za života Rudolfa Herajta, který měl s vedoucím radioopravny v jeho dílně zhotovení radia ujednáno a předem zaplaceno vepřovým sádlem. Vydání přístroje bylo stanoveno komukoliv kdo se představí slovy „Jdu pro radio pro pana Železnýho Plzeň“. Uvažovali jsme, že bude nutno vyslat spolehlivého člověka, kterého opravář nebude znát, aby nevěděl komu bude radio dodáno. Po delším uvažování jsem se obrátil na Vitouše s dotazem, zda se znají. Odpověděl, že se takřka neznají, ale že ví kdo to je. Karel Vitouš tedy už po několikáté projevil spolehlivost, ale bylo třeba promyslet jak radio vyzvednout a hlavně předat dál. Zorganizoval jsem tedy akci takto: Vitouš půjde jednoho odpoledne po druhé hodině do radioopravny a použije stanovené heslo pro převzetí. Pak s ním odjede na kole k obci Rybnice. Čas měl navazovat na projití dělníků z denní směny z továrny. Na pravé straně silnice od Rybnice, kde ze státní silnice odbočuje cesta k Mrtníku, bude stát mladší žena a bude mít o strom opřeno jízdní kolo. Až Vitouš přijíždějící od Kaznějova ženu uvidí, začne zvonit na zvonek od kola, a to i když na silnici nikdo nebude. Ona žena (Božka Slámová) bude mít jako odpověď připravenu u kola pumpičku a toto začne pumpovat. Vitouš k ní přistoupí a s otázkou „Čekáte na balík?“ jí radio předá a odjede domů.

Tento proces byl nutný proto, že Vitouš neznal ženu a ona jeho. Vše probíhalo přesně až na to, že opravář vůbec popřel, že takovouto zakázku má. Po osvobození nemělo smysl se k tomu vracet: Lang i Herajt byli mrtví a jiný přímý svědek nebyl.

Velkou starostí bylo zajišťování peněz. Sice jsem stále vybíral příspěvky (vlastní, Havránek, Volín, Vitouš, Modrý, Urban, Nový, Kryvoš) a předával dál, ale už to nestačilo. O plaské pouti jsem se mezi krámy u kolotoče (v místech kde je dnes benzinová pumpa) setkal s Božkou a vyřizovala mi, že Lang nutně potřebuje nějaké peníze. Zahlédl jsem tam Václava Nového, zašel jsem za ním a bez úvodu jsem mu řekl, že bych potřebovalo nějaký větší obnos, jestli by mohl něco dát. Je až zarážející, že člověk, který byl považován za šetrného beze slov sáhl pro peněženku, vyňal 500 Kč a podal mi je. Poděkoval jsem mu a řekl, že musím někam odskočit. K Božce jsem nemohl jít přímo – chodil jsem chvíli mezi lidmi u houpaček a pak jsem jí i s mými penězi vše pro Langa předal.

Jenže čas pro naši skupinu neblaze dozrával. Ukázalo se, že Lang není dost ostražitý: Z Tatiné se vrátila Božka a sdělovala, že když Václav poodešel, Langová jí sdělila, že sousedi se dotazují koho tam má, že zahlédli, jak tam nějaký muž spravuje kolo. Litoval jsem, že tenkrát u nás neposlechl a nebyl v našich rukách. Ovšem jinam nechtěl a takhle jsme ho už více zabezpečovat nemohli. A pak přišla hromová rána!

Bylo to počátkem listopadu 1943. Když jsem přijel do práce, dělníci z Tatiné a z Ledců byli vyděšeni. V noci prý Gestapo přepadlo Tatinou – byla jich plná obec a hlavně prý obsazovali domky rodičů Langa a jeho zatčeného bratra. Prý hledali syny Langů Láďu a Václava, ale co se tam odehrálo nikdo nevěděl.

Padla na nás špatná nálada a spád událostí nabíral rychlosti. Vzpomínám, že v té době jsem šel jednou ráno do práce s Václavem Novým a pojednou jsem k němu začal být sdílnější – padal na mne pocit, že tentokrát se asi neudržíme. Noci nevyspání, stálé očekávání zda už Gestapo přichází, a tak jsem doslova řekl, že snad by bylo lepší, kdyby už se cosi vyjasnilo. Ovšem na konec války zatím nebylo ani pomyšlení.

Za několik dní další pohroma: Byla zatčena Božka Slámová. A pak přišel první prosinec 1943. Ráno jsem přijel do práce jako normálně. Pracoval jsem jako parťák na úseku oprav forem pro lisovnu flíseň a kachlů a zhotovování tvarových matric pro lisování různých tvarovaných kousků. Asi po desáté hodině za mnou přišel František Krofta, který u nás vypomáhal při kancelářských pracích, zejména výplatách, že se dotazuje vedoucí dílen inženýr Gotzl zda jsem v práci. Ten Gotzl, který na kabátě nosil odznak s hákovým křížem! Prý se u něho dotazovalo Gestapo, že mají o mne nějaký zájem. Zpráva se bleskově roznesla po celé dílně a jistě se šířila i po továrně. Přišel pak sám Gotzl a sdělil mi, abych se převlékl a přišel k němu do kanceláře. Přiběhl také K. Vitouš. Říkal, že slyšel, že pro mne přijde Gestapo a radil, abych utekl zadním vjezdem do lesa a pak abych přišel k nim, že mne ukryje.

Je neuvěřitelné, jak někdy to myšlení rychle pracuje. Probíhala mi hlavou celá ta široká kampaň zatýkání od Šmídla, Burdy, Herajta, Slámy, Langa a představa dalších, kteří pracovali se mnou: Vitouš, Modrý, Volín, Urban, Nový, Kryvoš – a to jsem nevěděl, že stejný zájem má Gestapo o Jaroslava Havránka. Napadla mne myšlenka, že se Gestapo nějak dostalo do naší sítě a že bych snad mohl nějak tu nit Gestapu přetrhnout.

Kamarádům jsem dal některé věci – peněženku, hodinky, fotografii a vzkaz upřímného pozdravu ženě Anežce a mým milým dětem Jiřímu a Pepovi.

Převlečen z modraček odešel jsem do kanceláře Gotzla. Ptal se mě, zda jsem byl zapojen v nějaké organizaci, v jakých spolcích jsem pracoval. Odpověděl jsem, že v ničem nejsem, že jsem byl kdysi členem soc. dem. strany a cvičitelem DTJ. Vzal jsem si do hlavy jeden leták, který nám dával informace jak hovořit s Gestapem. Bylo tam zdůrazňováno – a to jsem si stále připomínal – že přiznáním se člověk sám odsuzuje. Vzal jsem si do hlavy, že fašisté jsou lotři a že je jim nutno zapřít co se dá, že je nutno jim i lhát!

Asi za necelou hodinu přijeli. Do kanceláře vstoupil člověk zavalité, ale střední postavy. Rozeznal jsem z jejich hovoru jen počátek, kdy řekl: „Das ist der Mann?“ „Ja“ odpověděl Gotzl. Pak spolu hovořili německy, ale ničemu jsem nerozuměl. Poté se rozloučili a já byl vyzván, abych šel s ním. Osobní auto, ve kterém stále seděl řidič, stálo před skladištěm uvnitř vrat do flísky. Ten kousek cesty jsem pocítil velký zájem dělnictva, stovky očí které se za námi dívaly.

Posadili mne dozadu. Ještě než spustili motor, přiběhl další inženýr. Přátelsky jim oběma stiskl ruce a předal dárek – sošky, které se vyráběly z keramické hlíny.

Auto se vydalo na cestu k Plzni a pro mne začínala nejtěžší etapa mého života.

 

---

Přehled dílů

Úvod: Tři černé sešity

1. kapitola: Moje paměti ze smutných dob

Aktualizace:
Protože se nám nepodařilo kontaktovat se s některými příbuznými účastníků a získat jejich souhlas uvedením materiálů a fotografií na webu Nebřeziny.cz, prozatím zveřejnění dalších kapitol odkládáme. Děkujeme za pochopení.

 

Štítky: Tři černé sešity // Vložit komentář »