Kupní smlouva na pozemky z roku 1902

Díky panu Jiřímu Doubkovi, který nám ochotně poskytl originál staré kupní smlouvy na pozemky v Nebřezinech, vám můžeme ukázat dnes již historický dokument – smlouvu z roku 1902. Prodávajícím byl Pavel kníže z Metternich Winneburgu a kupujícím Josef Daněk, rolník z Nebřezin, který od knížete koupil parcelu a další pozemky u dřívější cesty Na Doubek.

 
[Celý článek →]

Nebřezinský jezevec

video-nebrezinsky-jezevecV listopadu 2015 se do Nebřezin zatoulal jezevec a stále dokola chodil po návsi. Podívejte se na video a až pojedete přes Nebřeziny, zpomalte a dodržujte rychlost, ať nám ho nepřejedete 🙂

Tajemné obrázky: Několik snímků ze svátečních dnů

Paní Martina Urbánková nám zaslala 6 historických fotografií k sérii Tajemné obrázky z historie, které se patrně vztahují k průvodům 1. máje, nebo k jiným svátečním příležitostem, například k předávání čestných uznání některým zasloužilým občanům. Současně se pokusila s paní Hřebcovou identifikovat alespoň některé osoby na snímcích. [Celý článek →]

Tři černé sešity

Tři černé sešity

Ze vzpomínek Josefa Svobody

[Celý článek →]

Moje paměti ze smutných dob

Josef Svoboda

Dne 5.3.1935, po tříleté nezaměstnanosti, jsem byl přijat do práce v Horní Bříze jako zámečník opravář. Přijal mě tehdejší mladý mistr Antonín Honomichl a to na přímluvu mého i jeho kamaráda Pepy Holoty z Nebřežin (nade mlýnem). Pracoval jsem hlavně pro oddělení tzv. flísky – lisovny. Ta měla kromě mistrů svého skupinového vedoucího – parťáka Antonína Kroftu z Kaznějova, který byl ředitelstvím továrny – asi v létě 1941 ustanoven pro pobočný závod v Rakovníce mistrem a na jeho místo jsem byl ustanoven já. [Celý článek →]

Záhada ztracených domů

Bylo to, tuším, někdy v posledním ročníku základky. Pan učitel Pešík v hodině dějepisu hovořil něco o sochařství a letmo se zmínil, že významný sochař Václav Levý se narodil v Nebřežinech, v domě č. 20 na levém břehu, poblíž jezu. A to byla silná káva!

Okamžitě se všech šest nebřežiňáků z této třídy spojilo tázavými pohledy – tady určitě něco nehraje. Pro jistotu jsme se odpoledne vydali na prohlídku terénu: na louce se samozřejmě nevyskytoval ani jeden domek, natož nějaké číslo popisné 2 či 20! A tak se vítězně čekalo na druhý den. O velké přestávce chodili všichni žáci v kruhu kolem velké chodby a uprostřed obvykle postával dozorující učitel. To byla ta správná doba k diskusi s příslušným učitelem. [Celý článek →]

O dvou velkých pohřbech

Pro jednatřicetiletého Ladislava Výšku začínal poslední červnový den roku 1933 jako každý jiný. Domluvil se s kamarádem, že se spolu vypraví posekat trávu na horní část stráně na Panholci. A tak požádal rodiče, aby si vzali na starost rodinný, nepříliš výnosný obchůdek v domě č.p. 3, rychle se nasnídal, naklepal kosu, přibral si brousek a vydal se na cestu. Cestou kolem parketárny (klášterní rezidence) se ještě zastavil pro mladého, třiadvacetiletého Josefa Bejvančického, rovněž vyzbrojeného kosou a oba pokračovali s kosou na rameni v cestě. Černých mračen, která se hromadila nad údolím a vydávala stále větší hřmění, si příliš nevšímali. Ale sotva dorazili na vrchol stráně, spustil se hustý déšť, jeden blesk stíhal druhý a bouře jako by neměla konce. [Celý článek →]

Jak se v Nebřežinech měřil čas

Kdysi jsem se domníval, že život na vesnici v minulosti plynul volně, bez potřeby ho nějak časově vymezovat, že lidem stačilo takové to hrubé vymezení „od svítání do setmění“ a v tomto mezidobí se lidé podle svých potřeb volně pohybovali.

Samozřejmě, že tomu tak není! Přece každá činnost nějak navazuje na činnost ostatních a lidé si v některých dobách pomáhali s určováním času docela svérázně. Jakže to bylo například v minulém století v Nebřežinech? [Celý článek →]

Jak se v Nebřežinech ledovalo

aneb Co už v Nebřežinech na řece nikdy neuvidíte.

Ptáte se proč? Jednak proto, že už se namísto říčního ledu v restauracích používají docela jiné chladicí technologie. A také proto, že hospoda u Rothů, v širokém okolí známá dobře vychlazeným plzeňským a plaským pivem (a také chytře propojená Řeznictvím a uzenářstvím Eduarda Rotha) už dávno neexistuje, takže neexistují ani ledaři. [Celý článek →]

Klukovské hry

(léta 1940-1950, za války a těsně po válce)

Nově postavenou školu v Plasích (1934) si děti moc neužily. Brzy po obsazení republiky německou armádou byly do budovy umístěny oddíly Hitler-Jugend a české děti přestěhovaly své třídy do různých náhradních prostor, např. do restaurací, do konventa a podobně. Dokonce byla zkrácena výuka tak, že žáci chodili do školy jen občas, pro zadaná cvičení. Což nám, chlapcům, samozřejmě vůbec nevadilo a bez problémů jsme si našli řadu zajímavých činností, jež nám zejména příroda přímo nabízela: [Celý článek →]