Nebřeziny.cz

Co zapsal do plaské farní kroniky děkan Streer

O nebřezinské parketárně

V roce 1721 za plaského cisterciáckého opata Evžena Tyttla požádal u plaské klášterní vrchnosti plaský stavitel Matěj Ondřej Kondel, manželský syn Jana Kondela, rozeného v plaské vsi v Bílově, aby mu mohlo být nejmilostivěji propůjčeno stavební místo na panském plaském pozemku a půdě vzhledem k jeho věrně poskytovaným službám při výstavbě nových kostelů, kaplí, dvorů a zvláště nynějšího nádherného konventu.

Veledůstojná plaská cisterciácká klášterní vrchnost vykázala jemu i případným dědicům dědičně až k pravnukovi prostřednictvím zde ve vrchnosteneckém archivu písemně okopírované smlouvy z 16. května 1721 hned u Nebřezin naproti vrchu obecně zvanému Doubek, nedaleko plaského cisterciáckého kláštera poblíž silnice, stavební místo k výstavbě obydlí, aby bylo na vrchnostenecké náklady vystavěno a jemu předáno s ohledem na shora uvedené zásluhy s několika poli až po pravnuka pouze k užívání.

Po skonu posledního spřízněného připadl dům jako dřívější majetek plaské cisterciácké klášterní vrchnosti a zůstal tak až do dne zrušení kláštera 9. listopadu 1785.

1. května 1788 jej koupil v roce 1785 propuštěný plaský cisterciácký opat pan Celestin Werner za 452 fl. (zlatých) konvenční měny a zůstal jeho majitelem až do své smrti 24. listopadu 1813. Tento zesnulý majitel ustanovil ve své závěti jako oprávněné dědice tohoto domu manžele Josefa a Terezii Gütterischovy (Wernerova neteř), jako uznání služeb po dvacet devět roků věrně prokázaných ve vedení jeho polního i domácího hospodářství. Tak se stali manželé obvyklým pozůstalostním řízením podle doručené smlouvy ze dne 14. února 1815 zákonnými majiteli tohoto domu i zahrady k němu přilehlé v odhadní ceně 6000 fl. vídeňské měny. Tito řádní majitelé prodali dům 1. května 1822 tehdejší plaské nadlesní Josefě Svobodové za 2 800 fl. konvenční měny. Ta zůstala se svými dětmi majitelkou až do 31. prosince 1834.

V tomto dni se stala koupí majitelem toho domu společnost pánů Antonína Šimana a Martina Brabce, pražských měšťanů. Ti za 1520 fl. konvenční měny přestavěli prostorný dům vybudováním poschodí. Přestavba přilehlých vedlejších budov umožnila zřízení truhlářských dílen pro 40 tovaryšů, umístění parního stroje k pohonu dvojité pily na řezání prken a ve zcela novém sále pořídit velkolepý mechanismus tak, že jsou prostřednictvím jediného parního stroje spojeny dýhovací a jiné větší a menší řezací pily sestaveny a uvedeny do obdivuhodného systému.

Posledně jmenovaný spolumajitel pan Martin Karel Brabec postoupil svou polovinu této nyní moderně zařízené a výlučným c.k. privilegiem vybavené továrny na parkety za 7 500 fl. konvenční měny dne 20. ledna 1840 prvnímu společníkovi panu Antonínu Theodoru Šimanovi, který je toho času jediným vlastníkem továrny.

Toho nyní postihlo velké neštěstí, když se stal tovární celek po tříměsíčním vlastnictví obětí nepřístupných a daleko se šířících zuřivých plamenů. Bylo to v neděli 26. dubna 1840 až k třetí hodině odpolední, když byli všichni tovární dělníci i ostatní obyvatelé obce na bohuslužbách v různých farních obvodech (v Oboře a v Plasích).

Tento velký a těžko popsatelný oheň nacházel potravu ve velkém množství na všech stranách v hotových parketách zabalených k odeslání, v nejjemnějších pilinách a hoblinách, ve vysušených parketových tabulích, dřevěných špalcích a v prknech vysušených na vzduchu a slunci. Oheň bránil každému možnému přístupu lidským rukám ozbrojenými ručními oheň hasícími rekvizitami k omezení řádících plamenů.

Továrna na parkety v Nebřezinech byla převzata 25. ledna 1840 Antonínem Schinanem a Leonhardem Spielerem od dřívějších spolumajitelů Brabce a Antonína Schimana. Byla poháněna parou z kotle o 24 koňských silách a všechno uváděno do chodu řemenem z hlavní řemenice. K ulehčení byl postaven komín vysoký 74 metrů. Ale 24. srpna 1840 strávil velký požár budovy a zásoby – 4000 hotových parket a nástroje. Za půl roku nato byly všechny budovy vystavěny horlivými majiteli z popela zase až po střechu. Od základů nově vybudované zámečnictví, kotelna a strojovna jsou spojeny se 7 a půl sáhu (1 sáh = 182 cm) širokým, 22 sáhů dlouhým a 2 sáhy vysokým pracovním sálem, zakryté těžkou střechou. Uprostřed stojí velký nový komín vysoký 74 metrů. Všechny zmíněné budovy jsou opatřeny rákosovým stropem. Sál je podepřen řadou 16 soustružených dubových sloupů, na kterých jsou upevněna závěsná ramena s náčiním. V pracovním sále je stroj na řezání dýh, který provede denně 50 dvousáhových řezů, dále je tu 6 okružních pil nebo-li cirkulárek – na železných stolech, na nichž se přiřezává dřevo na parkety v každé potřebné velikosti nápadnou rychlostí.

Drážkovací a pružící stroj má 4 kusy hoblovacích železných ostří, z kterých každé udělá v jedné minutě 1080 zásahů na přiloženém dřevu. Tak vyrobí denně kolem 200 kusů pražských parket, které pak kameny vypruží a kříže vydrážkují. Tento stroj je zcela sestaven z litiny a oceli. Rovněž je tu jemná okružní pila, na níž se připravuje dřevo pro mozaikové parkety, a také 36 hoblic, na kterých pracuje právě tolik truhlářských tovaryšů. Kromě toho tu jsou lepicí lisy, sestava klínů, svěráky atd. a také kamenné brusy poháněné strojem pro pohodlnější ostření nástrojů.

Pracovní sál je opatřen kvůli potřebnému světlu 16 polokruhovými okny a 2 dveřmi. Vytápění sálu se děje vháněným ohřátým vzduchem z topení, jež je vzdáleno od sálu 6 sáhů a dostatečně vyhřívá všechny důležité lokality. Se sálem je spojena ještě místnost, ve které jsou 2 měděné kotle pro vaření lepidla párou. Lepidlo se vpouští a zadržuje pípami. Připravené tímto způsobem je daleko lepší než to, které se vaří na ohni. Při druhé straně sálu je 27 sáhů dlouhé a 10 sáhů široké nádvoří, na němž je právě tak dlouhá, ale 6 a půl sáhu široká kůlna se zásobami dřeva vzdálená od ostatních budov 10 sáhů.

Nahoře napříč nádvořím stojí dvě klenuté sušárny s železnými dveřmi a pokryté taškami se 2 komíny vysokými 50 stop. V těchto domcích se suší dřevo potřebné na parkety. Může v nich být srovnáno 16 kop prken. Šest sáhů od sušáren stojí nová pila je pod těžkou střechou tak zařízena, že tu mohou být řezány zároveň 2 špalky. Oba vozy jedou po kolejích a po rozřezání se vracejí na své původní místo. V podzemí, kde je hnací soustrojí a kde se hromadí piliny, je prostor tak velký, že v něm může být umístěn povoz k pohodlnému naložení a odvezení. Tato pila dodává ročně mezi 16 000 – 18 000 prken, k čemuž je potřebných přibližně 1200 špalků. V této továrně nachází svůj chléb až 70 lidí. Zhotovují ročně 48 000 až 50 000 parket různého druhu a způsobu i s mozaikovými parketami, jak to už ukazují přiložené výkresy. (pozn. Výkresy se nedochovaly).

Obytná budova má v přízemí 3 klenuté sklepy, 7 místností, 1 pokojík, 2 klenuté kuchyně, 2 velké klenuté spíže, spojovací dveře v obytných místnostech vesměs dvojité. V prvním poschodí chodba, z které vedou 3 vchody do bytů. Uprostřed je salon, z něhož vede východ na balkon na zahradní straně, kromě toho je tu také 6 velkých místností, z toho 3 vpravo a 3 vlevo od salonu, všechny oddělené zasklenými dveřmi a s podlahami z mozaikových parket. Jižně od budovy se rozprostírá velká zahrada.

 

Z němčiny přeložil Karel Šašek

 

Tento text byl převzat z Plaského zpravodaje, který vydává MěÚ Plasy (navštivte www.plasy.cz)

Štítky: Kronika // 6 komentářů »