Jak se v Nebřežinech muzicírovalo
Nepamatuji se, že by v Nebřežinech byla nějaká významnější kapela, ale vím, že se mnohé akce, zejména svatby, vojenské odvody, křtiny a pohřby nikdy neobešly bez „pěveckého“ programu s hudebním doprovodem, byť to bylo pouze se „zednickým klavírem“, tedy s harmonikou, nebo s flašinetem. Pár informací máme z období dvacátých až padesátých let.
Vím například, že flašinet vlastnil p. Telín, který bydlel u Kryvošů, v prostorách dnešní „restaurace“ (č.p. 53). Na křídlovku dost dobře troubil Lojza Plaček, Mírek Křížek, stejně p. Kovařík z Růžku (brzy po válce se však odstěhoval do pohraničí), na tubu (nebo možná na baskřídlovku) zase pan Šmíd (č.p. 43 ), na bicí hrál pan Liška ze strážního domku na Panholci. Pianovku dobře zvládal pan Bohumil Šístek mladší, nebo pan Oldřich Palát (přiženil se k Macháčkům „na potoce“), ten dokonce hrál v několika kapelách z okolí. Na harmoniku učil hrát také pan Štefl. A nejméně 2-3 občané měli doma heligonku.
Zcela autenticky mohu doložit existenci např. dvou „houslových „škol“. Jednoho dne mi otec oznámil, že mi koupil starší housle a přihlásil mne u pana Šístka, č.p. 81. V této „třídě“ hrál ještě se mnou Vláďa Vožeh z „kovarny“ a Jenda Půta z „Růžku“. A tak jsme se scházeli každý týden v kuchyni u Šístků, každý vyzbrojen kovovým skládacím notovým stojánkem (vlastnoručně mi ho vyrobil otec), s houslemi a smyčcem v černém futrálu, s krabičkou kalafuny a sešitem Školy hry na housle od Jana Maláta. Do „vyšší třídy“ houslové školy chodil syn pana Šístka („houslového učitele“) Pepa Šístek, Bohouš Šístek z protějšího domu (koloniálního obchodu), další soused Jenda Nový a Josef Mařík (tady si nejsem jist, zda J. Mařík nehrál u pana Žižky). Čas od času, snad podle nálady pana Šístka, byli sezváni všichni, kteří se kdy u něho učili, dostali jsme ručně opsané notové zápisy různých skladeb a uspořádali jsme si „koncert“. Byl to opravdový svátek!
Druhá houslová škola se scházela u pana Žižky a hrála podle metodiky J. Ševčíka. Když jsem později studoval učitelství, kde byly housle nebo klavír povinným předmětem, mohl jsem konstatovat, že pan Šístek, kovář z kaznějovské fabriky, mne připravil docela dobře, ba dokonce že jsem měl i solidní základ z hudební teorie. A ještě připomínám, že tento skvělý kovář a houslista později sepsal i velmi zajímavou obecní kroniku. – Později učil v Nebřežinech na housle také p. Čech (bydlel „na potoce“) a byl to dobrý houslista, který také občas hrával v nějaké kapele. Ale to už byla doba začínající televize a pro amatérské muzicírování končily dobré časy. A ještě bych zapomněl, že dobře hrál na housle a na mandolinu také Josef Nový, někdy si zahrál na housle duety i se svou první manželkou Vlastou, roz. Polákovou.
Přidám ještě kuriozitu: V hospodě u Rothů se často scházela skupinka štamgastů „na jedno pivo“. Někdy se z toho ovšem vyklubala náročnější akce. Před hospodu vyšel pan Kuruc, rozhlédl se, a protože jsem zrovna projížděl na kole, zastavil mne a dal mi jasný příkaz: „Zajedeš na Panholec a vyřídíš Tondovi Liškovi, ať všeho nechá, že ho tu nutně potřebujeme, protože Jarda má narozeniny. Ať sebou hodí, chlapi už ladí muziku.“ A už organizoval posly pro další muzikanty. Myslím, že ani manželky nevěřily, že se u Rothů slaví narozeniny nějak často, ale muzicírování mělo svou váhu – a také věděly, že takovéto akci se nedá zabránit.
Také pro nás kluky to byla vzácná příležitost: Za odměnu jsme si tam mohli posedět a poslechnout si tuto „kapelu“, někdy v podivném složení. Vzpomínám si, že např. pan Šmíd byl vážně nemocen, a přesto přišel se svou baskřídlovkou zahrát si alespoň půl hodinky. Myslím, že se nescházeli jen kvůli pivu.
Osobní vzpomínka na „ďábelské housle“
Když při opravě šindelové střechy čečinské hájovny našli hajný a můj děda na půdě housle se zvláštní hlavicí – dřevořezbou hlavy ďábla, rozhodli se, že mi housle darují – „když už študuju na učitele“. Nejdříve jsem je zanesl k panu Šístkovi, který po týdnu vynesl verdikt: Sice to nejsou žádné stradivárky, ale rozhodně jsou více „vyhráté“ (častěji používané), než ty moje původní. A tak jsem začal používat „housle s ďáblem“.
Nějaké kouzlo však v nich muselo být. Už v době studia jsme –„skupina pokročilých“ – o některé přestávce naladili housle a spustili pár kousků. Bohužel, místo klasiky a příslušných cvičení jsme s velkou chutí experimentovali s džezovými a swingovými melodiemi, což profesor Macek přičítal „tomu Luciferovi“ v mých houslích. Naštěstí to bral s úsměvem, vážil si každého, kdo muzicíroval s chutí. A když jsem zpočátku učil na málotřídkách, např. ve Svaté Kateřině, v Kočíně apod., zejména žáčkové venkovských prvních tříd byli oním „ďáblem“ doslova okouzleni a zdálo se mi, že zpívají s chutí.
Pak přišla nová doba s jinou muzikou a koupil jsem si kytaru, ale ještě dnes mě mrzí, že ani ten můj ďábel mne neudržel delší dobu u houslí. Housle jsou krásný nástroj!
Závěrečná poznámka
Měl jsem štěstí: Nejenom že jsem se setkal s panem Šístkem, který v duších vesnických kluků dokázal probudit pěkný vztah k muzicírování a k houslím. Mnohem později manželka zdědila po svém dědovi stařičkou heligonku. Podařilo se ji uvést – díky odborné dílně v Praze – do trochu přijatelného stavu a po delší době jsem se na ni naučil hrát řadu lidovek. Potvrdilo se mi, že i tento stařičký nástroj může přinášet kus radosti…
Přehled kapitol
1. kapitola : Jak se v Nebřežinech muzicírovalo – aktualizováno o část „Ďábelské housle“
2. kapitola : Jak se v Nebřežinech cvičilo
3. kapitola : Jak se v Nebřežinech ochotničilo
4. kapitola : Jak se v Nebřežinech mluvilo
5. kapitola : Klukovské hry
6. kapitola : Jak se v Nebřežinech ledovalo
7. kapitola : Jak se v Nebřežinech měřil čas
8. kapitola : Záhada ztracených domů – nové
9. kapitola : O dvou velkých pohřbech – nové
Moc pěkný článek:) Doma mám ještě několik fotek pradědy Lišky za bubny. A přidám něco z dávnější historie – praděda František Plaček z č.p.70 vedl ještě za Rakouska v Žihli hudební školu, na fotografii (prozměnu) také za bubny – http://nd05.jxs.cz/901/120/ee9cff4ceb_89526998_o2.jpg Škoda, že se dnes už v Nebřezinech nehraje…