Nebřeziny.cz

Nebřezinská kronika byla za 2. světové války Němci zabavena, naštěstí však nebyla zničena. Asi právě proto nejsou události válečných let vepsány postupně, ale jako delší a souvislý text s názvem Poroba našeho národa od r.1939 do r.1945. Věnujte kousek svého času přečtení celého článku a dozvíte se nejen o zajímavostech z Nebřezin v době okupace, ale hlavně o hrdinství obyčejných lidí, kteří díky vám přestanou být po mnoha letech zapomenuti.

Poroba našeho národa od r.1939 do r.1945

Zřízením tak zvaného Protektorátu nebo-li „ochrany“, Čechy a Morava, nastala nám řada let nikdy nezapomenutelného a ponižujícího zotročení. Veškerá práva nám povolená, zmíněným již protektorátem, nad českými částmi Čech a Moravy byla jen na oklamání lidu. Bylo to zřízení autonomie, nebo-li samospráva, svláštní vládou, s presidentem Háchou, i dokonce s vládním vojskem. Němčina se stala ihned úřední řečí, všechny veřejné nápisy musely býti napřed německé a potom české. Všechny vysoké školy byly zavřeny, profesoři rozehnáni a studenti týrany i stříleni. Všechny knihovny, sbírky v museích byly drancovány. Veškerá činnost všech spolků byla zastavena jmění zabaveno. Všechny střelné zbraně musely býti pod trestem smrti odevzdány, obrazy a sochy připomínající nám presidenta Masaryka a Beneše musely zmizeti. Čeští spisovatelé a vůbec všichni vlivní lidé museli se skrývati a byli pronásledováni, zavíráni, a nakonec vyhladovělí za hrozného nelidského týrání odpravovány v táborových mučírnách.
To vše provádělo tak zvané „gestapo“ tj. německá tajná policie. Kdo byl v podezření, že jest proti „vůdci“ Hitlerovi, nebo proti němcům, nebo že tajně pracuje pro osvobození národa z otroctví, byl bez průtahů odpraven. Když „gestapo“ nedopadlo „pachatele“, mstili se na jeho rodině i příbuzných.
Smrt i hrůzu šířili naši ochránci, kteří vyhlašovali do světa slavnostně, že nás berou pod ochranu neboli „Protektorát“, který byl zřízen jen na dobu, dokud nebudou češi poněmčeny, nebo vyhubeni.

Doba tato zasáhla hluboce do pokojného života našich krajů i obcí. Též v naší obci byli způsobeny pronikavé změny. Předně byla pojmenována na vesnici Brück. Úřadující vládní komisař vládl neomezeně až do konce světové války s loalitou k říši. Do naši obce se začli stěhovati lidé z pohraničí, kde opouštěli zaměstnání, domovy a často s nasazením vlastního života, ustrašeni nastávajícími událostmi hledali zde přístřeší. Všechny místnosti byly obydleny těmito lidmi. Na den 15. března r1939 nezapomene žádný člověk, toho času žijící, když ráno radio oznamovalo: „Zachovejte klid a rozvahu; německé vojsko obsazuje zbívající části české a moravské země.“
Všichni lidé naši vesnice zděšeně a bezradně očekávali co bude dále. Věřili, že německá pěst se sevře a zdrtí ještě to, co zůstalo. Německé vojsko ještě toho dne obsadilo naši matičku Prahu a řinčivé tanky jakoby se vysmívaly všemu co bylo české.
Obsazením Hradčan bez jediného výstřelu, se němci ihned ujali vlády. Každý uvědomělý Čech dostal odpor proti germánské rozpínavosti a panovačnosti a již v té době se rodila myšlenka bojkotování a odplaty.
S poněmčováním se začlo záhy na obecných školách. Němčina byla ihned povinná. Plaská nově postavená Masarykova škola, byla zabrána pro německou mládež z říše a místní dítky přiškolené tamtéž, se museli učiti v hostincích v Plasech. Učili se jenom o velkoněmecké říši a o „vůdci“ Hitlerovi. Učitelé měli s nařízením působit na oslabení národního citu, neboť nevědomí člověk nemá národního vědomí. Plán se ale nezdařil jak se zjistilo ku konci války.

V naší obci byla dobře vybavena knihovna která byla „gestapem“ prohlédnuta a všechy knihy připomínající naše spisovatele, dějepisce, s vyobrazením našich p. presidentů, byly zabaveny, pokud nebyly včas schovány. Též tato pamětní kniha naši obce byla zabrána a šťastnou náhodou byla obci vrácena.
Spolky, v naši obci byly rozpuštěny a likvidovány. Místní hasičský sbor, nesměl míti vedenu činost, jen protipožární a protileteckou. Každé shlukování lidu bylo zakázáno a lidé se obávali mluviti i na návsi. Hovořívalo se proto v místnostech, obyčejně o stávajících ukrutnostech a o zahraničním vysílání, které se pod trestem smrti nesmělo poslouchati. Poslouchal-li kdo rozhlas z ciziny a to byli všichni lidé, dělo se tak jen v noci, po tmě a ještě se muselo hlídati. Byla to naše útěcha, neboť jsme doufali že přijde den vysvobození z poroby a odplata.
Když mluvil p. president Beneš ze zahraničí, tu lidé slzeli radostí a když se ozvala naše státní hymna Kde domov můj, tu každý byl jak znovu zrozen ale poměry zocelen.

Příchodem německého vojska na naše území, byl ohlášen poměr Československé Koruny k německé marce. Marka se stala též našim platidlem a sice 1.marka jest 10Kč. Tím se stalo že němci u nás vše skoupili, co se jen skoupiti dalo a vše zasílali jako laciné, do říše. Všechny lidské potřeby se vydávaly již tou dobou na lístky s jejichž obsahem by nikdo nebyl mohl žíti. Kupovalo se bez lístků ovšem za vyšší ceny. Vědělo se že se válka protáhne a proto se lidé zásobovali a začlo se vše schovávat. Místní zemědělci museli všechny jejich výrobky odevzdávati dle rozkazu, to měli tak propočítáno, že některému by nebylo zbylo ničeho. Schovávalo se proto, ale záhy následovala domovní prohlídka za prohlídkou. Kde bylo něco nalezeno bylo zabráno a dotyčný byl pověstným „gestapem“ zatčen zavřen i zastřelen.

V naší obci při jedné takové prohlídce bylo nalezeno u rolníka Antonína Plechatého větší množství obilí, které bylo zabaveno a zmíněný hospodář byl zatčen. Po dlouhém vyslíchání a trýznění, ve vazbě několika měsíční byl odpraven.
Nynější mlynář Josef Kubeš, prodával lidem mouku bez lístků, by jim zmírnil bídu a utrpení. Byl však prozrazen „gestapem“ zatčen a uvězněn. Po velkém několika měsíčním utrpení, byl propuštěn na svobodu. Do smrti prý zmíněný mlynář nezapomene na muka ve vězení které prožil.

Čeští lidé museli pracovati v říši, kde byl již nedostatek dělnictva. „Na práci“ museli hlavně mladí hoši i děvčata ve stáří 20 roků. Pracovali tam za podmínek často nesnesitelných.
Z naší obce byl „totálně“ nasazen do říše mladý hoch 20 roků stár Ladislav Macháček, vyučen zedníkem. Pracoval na různých místech, a vždy se zmíněnému podařilo, vrátiti se do Nebřezin. Po čase, německá policie vždy jej našla a ihned odvezla do říše, až jedenkráte dostali jeho rodiče dopis že jejich syn zemřel. Byl jako nespolehliví odpraven.
Mnoho lidí bylo ve spojení s lidmi, kteří se skrývali před německou policií. Tito byli často vypátráni a zle s nimi zacházeno. Nynější předseda od r1945 Místního Národního Výboru v naši obci s. Josef Svoboda se stal také obětí obávaného „gestapa“. Byl zavřen, dlouho vyslíchán, týrán a po dlouhých měsících propuštěn s podrytým zdravím.

Naši „ochránci“ slavili vše, co se slaviti dalo. Od Hitlerových narozenin až po velká německá výtězství. K těmto účelům, každý majitel sebemenšího domku si musel opatřiti vlajku německou  a protektorátní  . Kdo je neměl a neb nevivěsil dle nařízení, byl považován četnickou stanicí z Plas za podezřelého. V naši obci bylo vždy 10. obydlí, kde nikdy vlajky nebyly. Byli to dělníci kteří se nebáli a protektorát nikdy neuznávali.

Největší potupou každého občana bylo, byl-li určen k nějaké sbírce ve prospěch říše a těch bylo mnoho. Sbíralo se na Něm. Červ. Kříž, sbírka prádla, oděvů, kožešin pro něm. vojsko a všech kovů. Pan komisař naši obce čistě nařídil a místní hasiči museli sbírku provésti. Sbírky dopadly obyčejně, že bylo bojkotováno vše a na čem se dalo.

Největší potupou pro nás byla doba, za Heydrichády a jeho smrti. Bylo nařízeno stanné právo a každý občan musel provésti v obci za přítomnosti četnictva z Plas otisk prstů. Ihned nato byly odstraňovány krátké vlny z radiových přijímačů ve zdejším hostinci. Byl proveden největší pracovní nátlak, na zvýšení pracovního úsilí ve prospěch říše. Všechny národní svátky byly zrušeny a vše bylo zapojeno do pracovní povinnosti u mužů od 17-65 let a u žen od 17-45 let. Postoj veřejnosti k tomu všemu byl nenávist ke všemu německému.

Válka světová zuřila již na všech stranách a sní součastně nedostatek všeho. Lidské potřeby i poživatiny, byly samé náhražky uměle vyrobené a nehodnotné. Kdo měl obilí které si potají opatřil, neb mléko a máslo bylo nejlépe ukryto v zemi před náhodnou „kontrolou“. Za uschování každého množství máku byl určen trest smrti. Všechny mlýny byly pod německým dohledem a nebylo proto možno vyměniti mouku za obilí. Lidé si proto zhotovovali potají různé šrotovníky na mletí obilí a „šrotováno“ bylo vždy před vařením jídla, čehož se zůčastnila vždy celá rodina s velikým strachem, protože za nedovolené šrotovaní byl určen trest smrti. Velké hospodářské šrotovníky byly zaplombovány. Lidé pracující v zemědělství neb v továrnách, jedli často jen chléb ze šrotu, pili kávu z „melty“ a limonádu místo piva. Skoro každý člověk trpěl podvíživou. Našli se čeští lidé, i v naši obci, kteří udržovali styky s němci zde usazenými, za různé věci a potřeby ale uvědomělí občan, Čech, měl již jen opovržení a nenávist ke všemu německému, neboť doba byla již taková, že kdo ráno zdráv vstal, nevěděl bude-li večer v kruhu své rodiny. Pozdrav na schledanou, nikdy nebyl tak upřimný jako za doby protektorátu, neboť pověstné gestapo slídilo všude ve dne i v noci. Často se stalo, že ustrašení lidé se ráno vzbudili a vesnice byla obsazena něm. vojskem, které provedlo prohlídku, třeba že nenašli to, co hledali.

Kolo osudu se otáčí a sláva německých zbraní v Rusku upadá. Německá armáda ustupuje ze zabraných světových území a projevuje se domáci odboj. Partyzáni.
V naší obci se utvořila skupina partyzánů zvaná „Kolo na Střele“. Byli to muži i ženy zdejší i z vůkolních vesnic, pod vedením s. Františka Volfa zdejšího rodáka.
Skupina i přes stálé bdění něm. policie, se scházívala na různých místech, v místních lesích a často i dosti vzdálených. Zde byly ukládány odbojové rozkazy k vyplnění, i za cenu života partyzána i jeho celé rodiny. Byly konány různé sabotáže, i mimo okruh naši vesnice, hlavně na drahách, byly vitrhávány kolejnice, telegrafní a telefonní vedení bylo přerušováno, stromy byly poráženy přes kolejnice a hlavně přes silnice kudy se přemístňovala auty něm. armáda a tak zvaní „národní hosté“, německé národnosti, bez stálého bydliště z území přibližující se východní fronty, kteří projížděli i naši obcí. Místní partyzáni stravovali tajně v našich lesích až do převratu cizí lidi, skrývající se před něm. policií.
Takto činné odbojové skupiny v našem kraji, přispívali ku konci bestiálního útisku naši země.

Příchodem r.1945 již každý uvědomělí občan věřil v brzký konec. Světové bojiště se přibližovaly mílovími kroky k nám a nepřátelská létadla již bombardovala i naše kraje.
Hluk letounů, v celých svazech, vždy děsil každého při jejich spatření, až do odletu, zvláště když létaly nad naši obcí. Tyto svazy bombardovaly již na všech stranách naše města, továrny, nádraží, nemocnice i vesnice. Výbuchy dopadajících bomb, byly slyšitelné ve dne i v noci.
Bylo mnoho nocí, i v naši obci, že lidé místo spánku, byli oblečeni a připraveny z nejnutnějšími potřebami v rukou, při takovém blízkém náletu.
Nejobávanější byli tak zvaní „kotláři“. Byla to skupina devíti létadel, která hlavně útočila na lokomotivy všech vlaků, aut vojenských i civilních, i do povozů. Tyto zvaní kotláři, znemožnili veškerou dopravu na železnicích, prostřílením všech lokomotív. Též na nádraží v Plasech a v Kaznějově, bylo mnoho strojů i vozů takto zničeno.
Život v továrnách skoro ustal, neboť dělnictvo nemohlo jezditi vlakem a zbývající kteří se do továrny dostali, byli stále vybízeni houkáním syrén k pohotovosti do krytů, k tomu účelu zřízených.
I život v naši vesnici, byl změnen těmito nálety a leteckými poplachy. Žilo se v rozrušení, zvláště nálety na chemickou továrnu v Kaznějově a prostřelením nákladního auta pekaře odjíždějícího z Nebřezin do Plas, které za vsí schořelo.
Ku konci měsíce dubna, bylo leteckými svazy bombardováno město Plzeň. Lidé kteří nálet přežili, s holima rukama, a s dětmi na ručním vozíku, hledali přístřeší mimo město, na venkově. I do naši vesnice takto přišli zdejší rodáci. Takový byl život ku konci války, kdy mysl každého byla na východě, odkud se čekalo naše osvobození.

V měsíci květnu r1945 byli jsme osvobozeni příchodem Ruské armády.
Velmi vzrušené doby, velké vzrušení národní, po dlouhé době útisku a vzrušení politickém, následovalo vzrušení příchodem Rudé armády, do naši obce a obcí vůkolních. Ubytovali se do všech domů, stodol i kůlen a ještě si postavili na zdejších lukách kolem řeky Střely směr k Plasům, pod mlýnem, a u mostu celé řady prkenných chat, vkusně ozdobených klestím a chodníkem posypaným pískem. Přijeli nákladními auty, vozy a různou polní výzbrojí taženou koňmi. Koně kterých bylo velký počet, pásli vojáci na všech lukách za vsí, blízko vody t.j. řeky a potoků. Veškeré obyvatelstvo naši obce, bylo tímto prvním zjevem, tak velikého počtu Rudé armády skoro ustrašeno. V krátkém čase ale každý seznal dobrosrdečnou povahu vojínů a důstojnictva, kteří nikomu v každém případě neublížili a na lidech nic nechtěli, neboť měli vše co potřebovali.
Po několika týdenním pobytu v naši obci, tak jak najednou Rudá armáda přijela, —- tak najednou odjela. Zbylo poní poznání našeho lidu, co znamená pro náš národ ruský lid a Rudá armáda.

 

Poznámky k textu:

• text je z kroniky opsán doslovně včetně všech původních výrazů a pravopisných chyb,
• v kronice je zapsáno jméno totálně nasazeného Ladislava Macháčka, správně má být asi uvedeno jméno „Vladimír Macháček“, jak je uvedeno i na památníku obětem 1. a 2. svět. války v Nebřezinech,
• chybně je také uvedeno jméno nebřezinského mlynáře, správně je „Josef Kubš“,
• památník v Nebřezinech je upomínkou i na pana Antonína Plechatého,

 

Zajímavé odkazy:

Seznam německých názvů měst a obcí v oblasti Kralovice (Kralowitz)

Animované ukázky postupu amerických a ruských (sovětských) vojsk na našem území

Výpovědi o posledních dnech války v Rabštejně nad Střelou

Na slovíčko s ing. Karlem Vrchlavským, členem oddílu Kolo na Střele (Zpravodaj města Nová Role, strana 9, soubor .pdf o velikosti 2MB)

 

Štítky: Kronika // 1 komentář »